TV pořadu: „Lidský genom – stárnutí“

V pořadu bylo konstatováno, že existuje více příčin stárnutí. Za hlavní příčinu se považuje „hromadění poškozené DNA“, jež je nabourávána zejména „bombardováním“ volnými radikály. Jestliže DNA je již enzymy neopravitelná, destrukční enzymy tuto DNA, a tím i celou buňku, zničí. Jako limitující faktor existence člověka je potom považováno zkracování Telomer na koncích DNA při každém dělení buňky, jež omezuje počet jejich možných dělení. Telomery mohou být zpětně prodlužovány Telomerázemi a děje se tak u pohlavních buněk - aby nový život mohl být nastartován od nezkrácených Telomer. Aktivace Telomeráz u ostatních buněk se považuje za nic neřešící, neboť další dělení buněk s narušenou DNA by způsobilo např. rakovinu a následnou smrt. Tím má být limitována konečná délka života člověka.

Ano, vyslovené považuji za logické a velmi propracované vědecké vysvětlení poškozování DNA, ne však učiněné závěry. Nadměrné hromadění poškozené DNA je jen nemocí a jestliže enzymy nestačí ji opravovat, může nastat předčasné stárnutí, nebo i kolaps. U zdravého člověka dochází k hromadění poškozené DNA v menších hodnotách, enzymy ji stačí opravovat, větší zánik buněk je spíše až v pokročilejším věku. Obdobné je působení i Telomer – ty dnes jen limitují počet dělení buněk. Obojí negativní působení jen tedy vysvětluje, že náš život v současných podmínkách existence je omezen věkem, např. 150 let a neexistuje žádná pozemská možnost ho prodloužit. Avšak jak hromadění poškozené DNA, tak zkracování Telomer na koncích DNA nevysvětluje důsledně pravidelný průběh ubývání energetické aktivity u všech lidí již od narození, které se podle obecně uplatňovaného Zákona vývoje musí uskutečňovat důsledně podle sestupné větve Křivky vývoje na Obr. 1 (viz http). Nejvyšší výkon ve výrobě životní energie u každého biologického jedince musí být ihned po narození (obrovské nároky na posílení zvláště pohybového aparátu), ihned však následuje rychlý úbytek (exponenciální snížení v průběhu Křivky vývoje), naopak s přibývajícím věkem rychlost úbytku energie (v jednotce času) se stále zmenšuje, neboť i celková energie je již velmi nízká. I podle zkušenosti exponenciálně sestupný průběh je skutečným průběhem stárnutí s významem „biologických hodin“. V případě teorie v Lidském genomu by musel být opačný – nejrychlejší úbytek energie by musel být v pokročilém věku.

Dovolte mi zdůraznit, že v každém komplexním systému existuje soustava řídící a soustava energeticky výkonná. Např. v autě je řídící soustavou člověk s pomocnými prvky, motor s převody a koly je soustavou energetickou. Pomalá jízda u starého auta není limitována např. starým řidičem, ale zejména malým výkonem opotřebovaného motoru. Hledání příčiny snižování výkonu systému je třeba hledat v silové soustavě systému, v charakteru jeho vlastní funkce.

DNA je soustavou řídící (řídí postup výstavby jednotlivých orgánů včetně vývoje buněk do potřebné kvality a konstrukce), výkonnou energetickou soustavou je naše celé tělo, závěr celkového vývoje živin při výrobě naší životní energie je v buňkách. Je jím proces aerobní oxidace, kdy průchodem protonů 2H⁺ částí F_o syntetázy se mění tvar její části F₁, která tím vytváří z ADP a P molekulu ATP - jež je produktem energie akce a dává nám naši životní sílu. A zde je jádro problému. Otázka zní: „Co je energií reakce, jestliže vytvoření produktu v každé činnosti je podmíněno právě vytvořením reakce“. Touto energií Reakce v aerobní oxidaci je voda, která vznikla sloučením 2H⁺ a O^2-. A jelikož membrána mitochondrie je pro vodu nepropustná, byla voda uvnitř mitochondrie „uvězněna“, tj. akumulována – jako energie reakce způsobující vývoj systému, který my dnes prožíváme jako stárnutí s neodvratným koncem. Zopakujme, že tento vývoj v důsledku akumulace energie má průběh důsledně podle sestupné větve Křivky vývoje, jež se uplatňuje v každém vývojovém ději kosmu. Ano, skutečné „biologické hodiny“ je třeba pochopit jako kontaktní proces výroby naší životní energie – jako důsledek všesměrného uplatnění principu akce a reakce. Další otázkou je, jakým způsobem akumulovaná voda zpětně působí na proces aerobní oxidace, snižuje její výkon a tím i zpomaluje naše „stárnutí“. Nyní se však věnujme komplexním představám, které vyplývají z Kvalitativní metody myšlení. Vyslovím a shrnu to nejpodstatnější:

každý vývojový děj v kosmu se uskutečňuje Induktivními soustavami obecně platné organizace, kde činnost je podmíněna akumulací energie reakce v Nositeli vývoje, jež je oporou izolované činnosti. U biologického jedince je celé tělo úplnou kvantitativní Induktivní soustavou, mitochondrie jsou Nositelem vývoje, kde se energie živin přetváří podle principu akce a reakce na produkt (ATP) a energii reakce (vodu)
tato akumulace energie reakce způsobuje zákonitý vývoj podle Křivky vývoje na Obr.1 mé stránky http://www.bristle.cz/kosmickemysleni//
člověk je systémem kontaktní spolupráce Kvalitativní Induktivní soustavy (náš mozek) a Kvantitativní Induktivní soustavy, kterou je naše tělo. Tyto soustavy jsou kvalitativně opačné. Jestliže tedy náš mozek provozem zvyšuje svou energii, naše tělo (ve své aerobní oxidaci) musí mít vývoj opačný - po narození má nejvyšší výkon, který se provozem (zaplňováním mitochondrií vodou) rychle snižuje, aby postupem času bylo snižování ve stejném čase stále nižší. To plně souhlasí s obecně platnou skutečností, že zaplňováním vnitřního pracovního prostoru se výkon soustavy snižuje, a to vždy podle sestupné větve. Z toho lze vytvořit hypotézu, že akumulovaná voda uvnitř mitochondrie částečně brání průchodu protonů 2H⁺ částí F_o syntetázy. Tím se snižuje výkon syntézy ADP a P na ATP, ale i rychlost zaplňování vnitřku mitochondrie – důsledkem je uvažovaný průběh sestupné větve vystihující postupné snižování výkonu aerobní oxidace. Přitom tento průběh vůbec neovlivňuje dělení buněk, neboť množství vody v mitochondriích se dělením nemění. Významným by bylo případné vytváření nových mitochondrií při dělení buněk. To by ovšem byl proces průběžný, který by nezměnil tvar sestupné větve, jen prodloužil celkovou délku trvání
důležitou skutečností je , že ve smyslu Zákona kvalitativní symetrie každá Induktivní soustava realizuje svůj vývoj ve dvou opačných fázích, kdy vývoj v jedné je nutnou přípravou pro možnost přirozeného pokračování vývoje ve fázi opačné. Tou nutnou přípravou je akumulace energie reakce v Nositeli vývoje, resp. činnost ve vnitřním pracovním prostoru. Jestliže vývoj myšlení člověka vyžaduje fází Nedospělou se připravit pro činnost Tvůrčí (jako fáze opačné), stejně naše současná existence musí být přípravou pro existenci v životním prostředí opačném. Naznačme, že opačnými životním prostředím je prostředí gravitační indukce, jež je silovým polem zákonitě vytvářeným při urychlování hmoty. Každá okamžitá rychlost pohybu (a z toho vyplývající intenzita gravitační indukce) způsobuje odpovídající výkon a směr aerobní oxidace: při přibližování do podsvětelných rychlostí se snižuje výkon výroby naší energie a tím i rychlost stárnutí, v rychlosti světla energii nevyrábíme - po překonání rychlosti světla se postupně zvyšuje výroba naší energie v omlazovacím procesu a při rychlostech asi 10⁶ km/s jsme v opačném životním prostředí, jež má stejný výkon jako dnes. Jen voda je štěpena, ze všech miliard a miliard mitochondrií je vytlačována a člověk se takto připravuje na opětnou mladistvou existenci. Tím současně připomínám nutnost našeho těla reagovat i ve smyslu speciální teorie relativity. Přitom nestačí vše vysvětlovat jen dilatací času. Stejně jak zvyšování hmotnosti urychlováním objektu i změna výkonu ve výrobě naší energie musí mít konkrétní funkční vysvětlení. Příčinou jsou relativistické změny v Nositeli vývoje vyúsťující v obecně platném průběhu každého vývojového děje podle Křivky vývoje
zopakujme i dodejme, že naše tělo je Kvantitativní Induktivní soustavou, ve které Nositelem vývoje jsou mitochondrie. Voda v nich akumulovaná, jako energie reakce z procesu aerobní oxidace, musí současně být přirozenou přípravou pro naši opačnou existenci s významem opačné vývojové fáze. Naše tělo tedy ve skutečnosti nestárne (kvalitativně se nemění), jen se připravuje pro opačnou existenci. Je jí pobyt v nadsvětelném prostoru, kdy akumulovaná voda je jediným zdrojem energie. V životním prostředí vysoké „gravitační indukce“ se štěpí, z mitochondrií je vytlačována (opačné k tvůrčí činnosti Kvalitativní Induktivní soustavy) a člověk se takto přirozeně omlazuje pro opětnou existenci podsvětelnou, neboť z kosmu se vrátí s prázdnými mitochondriemi – tak, jak to bylo po narození
cyklickým pobytem, při možnosti vybrat si věkové rozmezí, může člověk žít tisíce let bez neduhů nemocí a stáří a to díky tvůrčímu charakteru nadsvětelného prostoru. Hromadění poškozené DNA a zkracování Telomer na koncích DNA je pro cyklickou existenci jen nepodstatnou skutečností. Ano, vše vyřeší pobyt v tvůrčím prostředí nadsvětelného prostoru a cyklická existence s dostatečnou frekvencí.

Pro posílení významu nadsvětelné existence mi dovolte zdůraznit zásadní význam vývoje ve dvou opačných fázích a vždy dovršující význam vrcholových možností fáze tvůrčí. Naše planeta se vyvíjela na třech stupních (vývoj hmoty, vývoj biologického života, vývoj myšlení) a právě tvůrčí fáze na všech těchto stupních měla ten rozhodující význam – byl to „tvůrčí koncert“, kterým se započaté dílo kvalitativně i energeticky dotvořilo. Příkladem je i nesrovnatelně významnější tvůrčí pracovní fáze člověka oproti školní docházce, nebo vlastní tvůrčí proces oproti prvotní přípravě na nový tvůrčí záměr.

Totéž lze očekávat i v dlouhodobé existenci člověka. Nadsvětelná existence je oproti současné fází absolutně tvůrčí. Z toho přímo vyplývá, že naše tělo musí prodělávat totální regeneraci. Dnes lze těžko předpokládat, co složky štěpení budou kromě vytváření životní energie ještě uskutečňovat. Zřejmě je tělo člověka očisťováno od volných radikálů, regeneruje se DNA (v celé své stavbě včetně prodloužení Telomer), avšak lze předpokládat i absolutně opravný funkční proces začínající v DNA a vrcholící totální regenerací a dorůstáním chybějících částí orgánů. Nechci zbytečně spekulovat, ovšem Život je dokonalý a ve svých absolutních organizacích umí skutečné zázraky. Ty zázraky se dějí v každé Dospělé, tj. Tvůrčí fázi a naše tělo má svůj řídící mechanismus - DNA.

Proto Kosmické možnosti je nezbytné si zasloužit, a to vývojovým skokem do Kosmické úrovně myšlení, neboť jen lidé absolutně odpovědní mohou pronikat do životního prostředí Vyspělého života kosmu. A po opětném přechodu do podsvětelného prostoru bude člověk moci „se zastavit“ i v „cizích“ galaxiích.

Abychom prokázali příčinu stárnutí, nemusíme se jen omezit na Absolutní teorie. Předpokládám, že mnohé může napovědět:

rozbor množství mitochondrií v buňkách jednotlivých živočišných druhů, tedy ve vazbě na délku života (pokud mitochondrie budou mít stejnou funkční výkonnost)
měření množství vody v mitochondriích téhož druhu buněk při rozdílném stáří buněk
sledování změny dynamiky buněk po odsátí vody z mitochondrií.

Každý jistě domyslí, jak zásadní význam bude mít pro civilizaci (pro přehodnocení dosavadních našich priorit) důkaz příčiny stárnutí ve vazbě na možnost cyklického omlazování a nutnosti dosažení kosmicky dospělých kvalit člověka, jestliže má získat právo na cyklickou existenci.

Tímto Vládu ČR žádám, aby motivovala vědecké instituce k ověření pravdivosti nejen podstaty stárnutí člověka, ale i pravdivosti Absolutních teorií (viz http://www.bristle.cz/kosmickemysleni//) a určila nositele výzkumu. Konstatuji, že Kvalitativní teorie představují ucelený celek nespočtu kvalitativních souvislostí s váhou kvalitativního důkazu.

Spolupráci nabízí

Ing. Zdeněk Hanák

V Brně, 21. 9. 2002 inghanak@volny.cz