NOSITEL VÝVOJE ŽIVOTA - POKRAČOVÁNÍ
4. Vývoj života v hmotném prostoru
Současná věda vychází z předpokladu, že kosmos je všemocný a zrodí vše, co je k přijaté teorii zapotřebí – a že planetární vývoj je jen pokračováním vývoje a existence toho, co bylo zrozeno a vytvořeno někde jinde. Předpokládá, že naše sluneční soustava vznikla nějakou „kondenzací“ z kosmického smetiště, přičemž někteří vědci předpokládají, že i život ve svých nejjednodušších formách byl přenesen na naši planetu z kosmu.
Skutečnost je prostší a pro nás mnohem povzbudivější, neboť dává našemu vývoji i naší existenci plnou hodnotu absolutní kvality. V konstrukci života má všechno svůj řád, svůj zákonitý vývoj, a to vždy od prvopočátku učebního vývoje až po dokončení tvůrčího vývoje daného děje – pokud neselže nějaký vývojový článek a systém nepostihne kolaps.
Ano, všechno co v kosmu vzniká, musí mít svou soustavu. A pokud jde o hodnotný kosmický děj, musí vždy existovat Nositel vývoje tohoto děje, neboť jen ten může akumulovat energii nutnou ke zrození i vývoji. Uveďme příslušné Nositele a stručně přibližme základní vývoj hmotného prostoru.
Nositelé vývoje:
4A1. Prvotní vývoj naší planety a sluneční soustavy – vývoj Io
1´ gravitační a elektrické pole, energetické prázdno
2´ koncentrace a tvar prvku 1´
3´, 3 Vzájemné silové působení 1´, 1
2 koncentrace a tvar prvku 1
1 elementární částice
4A2. kvasar ( je: miliardy a miliardy těchto miniaturních Nositelů v jednom objektu a v nejnižší poloze)
1´ elektron
2´ jeho tvar (daný dostatečnou koncentrací protonů a elektronů v objektu)
3´, 3 energetické prázdno ve vytvořeném prostoru
2 tvar a kvalita protonu
1 proton
4B. Zrod biologického života - vývoj IIo
1´ prvotní atmosféra
2´ koncentrace a složení 1´ (déšť)
3´, 3 vzájemné silové působení 1´, 1 (voda v laguně)
2 nerostná skladba břehu laguny
1 planeta (břeh laguny)
4C1. vývoj planetárního života
1´ živočišné druhy (prvotní formy)
2´ vlastnosti prvku 1´
3´, 3 vzájemné silové působení 1´, 1
2 kvalitativně tvarová stabilizace prvku 1
(gravitace, tvar a výška terénu, rostliny)
1 planetární životní prostředí
4C2. VÝVOJ MYŠLENÍ - vývoj IIIo
1´ člověk
2´ vlastnosti člověka (myšlení)
3´, 3 vzájemné silové působení 1, 1´
2 charakteristiky životního prostředí, výrobní prostředky
1 životní prostředí
Z obecného pohledu všechno, co v hmotném kosmu se pravdivého děje, vystačíme popsat výše uvedenými Nositeli vývoje. Stručně (tak, abych podstatu nezatemnil příliš údaji) přibližme funkci jednotlivých Nositelů vývoje.
a) Prvotní vývoj naší planety a sluneční soustavy
Všechno začalo vyvržením mraku elementárních částic, jenž byl Nositelem se všemi prostředky k samostatnému vývoji, ve kterém veškerou řídící činnost realizoval hlavní prvek 1´- gravitační pole, elektrické pole a energetické prázdno:
Energetické prázdno nedovolilo anihilaci pozitronů a elektronů, bylo nezbytným zdrojem energie (kvasar) pro vytvoření vodíku a zvláště zdrojem energie kvasaru Slunce – jako Nositel nepředstavitelného množství energie – „kosmická pec“, která zažehla a i udržovala termojadernou fúzi na planetách, jejíž hmota byla příliš malá k samostatnému tvůrčímu procesu na nižší E´.
Elektrické pole svými vířivými proudy odtrhovalo z mraku elementárních částic masy těchto částic, ze kterých vznikly planety.
Gravitační pole koncentrovalo tento mrak i zárodečnou hmotu jednotlivých planet až do takové koncentrace elementárních částic, jež byla nezbytná k zažehnutí Kvasaru.
Vlastní vývoj sluneční soustavy i vývoj záření Slunce a vývoj hmoty planet byl logický. Vyvržený mrak nepatrné koncentrace ve svém postupném pohybu a rotaci představoval nositele 4A1 s energií E = 1. Koncentrací tohoto mraku (v důsledku gravitačních sil) a postupným odtrháváním (v důsledku vířivých proudů v elektrickém poli) zárodečných hmot planet narůstala energetická hodnota E podle vzestupné větve křivky vývoje. Nulového bodu bylo dosaženo vytvořením stavu, kdy protony v jednotlivých objektech (Slunci a planetách) zaujaly svou nejnižší polohu, „uvěznily“ elektrony, kterým nezbylo, než s nejbližším protonem vytvořit Nositele 4A2. Ten obepnul prázdno do takového sevření, které způsobilo, že se stalo prázdnem energetickým, tedy tvůrčím. Tím byl překonán Nulový bod ve vývoji Slunce resp. planet a začal tvůrčí vývoj Kvasaru – postupné budování vodíku (z protonu a elektronu) a vyzařování příslušného množství energie. Zdůrazněme, že to příslušné množství vyzařované energie bylo mezi každým elektronem a protonem číselně rovné energii vodíku, že těchto Nositelů 4A2 bylo nespočet a společně vyzařovaly nepředstavitelné množství energie z každého kubíku těchto Nositelů 4A2. Ještě méně představitelné množství vyzařovala naše planeta, která navíc měla mnohem větší hmotu než má dnes, neboť to peklo, které bylo zažehnuto miliardami a miliardami Nositelů na Slunci vytvořilo takový obrovský uragán ohně, který velkou část hmoty, zejména vnitřních planet, odvál do kosmického prostoru. Celý prostor sluneční soustavy žhnul nepředstavitelným žárem, byl kosmickou pecí. V této výhni výhní se uskutečňoval tvůrčí vývoj planet podle sestupné větve křivky vývoje, tj. s postupně se snižující energií E´, která na začátku byla téměř nekonečně velká mezi každým protonem a elektronem. Nejdříve planety dokončily vývoj vodíku. Tehdy se energie snížila, ale vlastní žár stačil ještě slučovat jádra vodíku termojadernou fůzí. Vytvořením prvků s vyšším atomovým číslem pokročil vývoj hmoty planety a snížila se jeho vnitřní energie E´. Byl tu ovšem zdroj energie největší – Slunce, jež ve své robustnosti realizovalo svůj vývoj Kvasaru (přeměnu protonů a elektronů na vodík) mnohonásobně pomaleji, a proto déle chrlilo „uragány ohně“ do okolního prostoru a udržovalo tak „kosmickou pec“ plně rozpálenou. A tak na vnitřních planetách i při stále menší jejich vnitřní energii E´, byly podmínky k dokončení vývoje hmoty planety k plné škále prvků a sloučenin. Po dokončení Kvasaru Slunce a jeho přechodem na termojadernou fúzi se snížila intenzita záření – vnitřní planety mohly na svém povrchu chladnout a dokončit svůj vývoj realizovaný Nositelem 4A1.
Dotvořme své představy o energii, která byla palivem v „kosmické peci“. Bylo to kvasarové záření, které vznikalo jako produkt při urychlování hlavních prvků Nositele 4A2 (elektronu a protonu) energií energetického prázdna, jež v prvopočátku zažehnutí kvasaru byly jen klidovými veličinami, ne vodíkem. Věda v teorii velkého třesku předpokládá, že se elektron a proton ve velké koncentraci energie prostě spojí a vytvoří vodík. To je ovšem velmi zjednodušená představa, neboť elektrické náboje by svou energii vyzářily anihilací. V tomto smyslu je třeba spatřovat zásadní řídící úlohu prázdna, které se stane energetickým ihned, jak se elektron a proton (pozitron) k sobě přiblíží. Elektrony v čistém prostředí mezi pozitrony a protony kmitají, odrážejí se od nich – avšak ne jako dvě koule. Elementy se navzájem ani nedotknou. Ihned, jak se k sobě přiblíží k bezprostřednímu kontaktu, zažehne se neměřitelně krátký tvůrčí impuls, který je od sebe odmrští. Teprve ve velkém objektu, ve kterém gravitační síly jsou tak velké, že nedovolí roztrhání tohoto objektu, zažehne se energetické prázdno na trvalo, a to v celém prostoru, vždy mezi jedním elektronem a protonem. Energie energetického prázdna již neodmrští tyto dva aktéry, jež Nositele 4A2 vytvořili bez vlastní vůle, ale naopak je urychluje krátkými impulsy. Elektron urychluje na dráze kolem protonu, proton roztáčí kolem své osy (spin). Urychlování těchto elementů kvantovými impulsy, způsobovalo indukci dvou „duševních“ energií. Urychlováním elektronu vznikalo elektromagnetické vlnění, urychlení protonu indukovalo gravitační vlnění. A jelikož obě tato vlnění vznikala současně v bezprostředním sousedství, spojila se do jediného celku se stavbou Nositele – označme ho 4A3:
Nositel 4A3:
1´ elektromagnetické vlnění
2 ´tvarová stabilizace prvku 1´
3´, 3 vzájemné silové způsobení prvků 1´, 1
2 tvarová stabilizace prvku 1
1 gravitační vlnění
V tomto Nositeli je gravitační vlnění hmotným základem, tj. nositelem stability, kterou získává celá soustava jako jediné třísložkové záření. Ovšem s charakteristikami kvalitativního nositele, tedy nositele, který vždy realizuje vývoj k vyšší energetické hodnotě E relativistickým přiblížením, deformací obou hlavních prvků
a zvětšením jejich vzájemné silové vazby. Je logické, že každá srážka s pozdější hmotou na nekonečné pouti tohoto těžce polapitelného (stabilizovaného) záření je jeho energetickou aktivací s jediným možným výsledkem: přiblížením elektromagnetického a gravitačního vlnění - pochopitelně takové přiblížení, ve kterém „hmotnější“ složky (nižší frekvence) elektromagnetického vlnění se přiblíží více než ostatní. Vzniká rudý posun, jako důsledek účinnější vazby těchto „hmotnějších“ složek elektromagnetického vlnění s vlněním gravitačním, přičemž velikost rudého posunu je měřítkem vzdálenosti pozorovatele od zdroje za předpokladu, že každý paprsek má na své pouti stejnou pravděpodobnost srážek s hmotnými částicemi kosmického prostoru. Tedy ne „úprk“ gigantických objektů (kde by se také vzala ta nepředstavitelná energie k jejich urychlení), ale opět jen přirozený vývoj Nositele.
Zopakujme, že věda ve svých teoriích vzniku a vývoje kosmu přijala dva závažné předpoklady: 1) kvasarové záření svým rudým posunem je důkazem rozpínání vesmíru, 2) na málo hmotných planetách nemohla probíhat termojaderná fúze. Podstata existence i zrodu Nositele 4A3, tj. kvasarového záření, je důkazem, jak se věda mýlí – nebyl velký třesk, nebylo smetiště, ze kterého by měla „vykondenzovat“ sluneční soustava. Naopak všechno ve vývoji Života je prostší a zvláště plnohodnotnější – na všech úrovních se realizuje zákonitý vývoj bez náhodností. Život je nezadržitelný, vždy má dostatek energie k tomuto zákonitému vývoji směřující k vyšším kvalitám, k vyšším možnostem – od brutality k procítěné organizovanosti, k dobru. Vývoj hmoty byl krásnou brutalitou – brutalitou v kosmické výhni, ve které topnou energií bylo kvasarové záření Slunce, jehož celková energie se rovná celkové energii hmoty Slunce (v době, kdy veškerou hmotou byl jen vodík). Byl to uragán energie, který sebou nesl kusy hmoty Slunce a i z vnitřních planet odvál zřejmě zbytečnou hmotu – aby naše planeta Země byla taková, jakou je, a aby i v jiných slunečních soustavách byla rovněž ta třetí planeta vhodná pro zrození a zákonitý vývoj biologického života.
b) Zrod biologického života
Planeta se žhavým nitrem a chladnoucím povrchem měla energii a kvalitu nezbytnou k vytvoření Nositele 4B a mohla zahájit vývoj hmotného kosmu na IIo efektivnosti, zatímco výše popsaný vývoj hmoty byl vývojem Io.
Chladnutím planety i stálou sopečnou činností vznikla atmosféra s velkým množstvím plynů (hlavní prvek 1´), která spolupůsobením s planetou (prvky 3´, 3) se koncentrovala (prvek 2´) a povrch planety (hlavní prvek 1) bičovala dešti. Ten byl rozrušován a splavován. V údolích se vytvořily nánosy jílovitých zemin (prvek 2), které vytvořily laguny s vodou (začátek tvůrčí fáze Nositele B), v níž byly rozpuštěny nejrůznější plyny a minerály. A v této „polévce života“ začal biologický život. Rození bylo přirozené. Bílkovinná hmota vznikala slučováním jednotlivých prvků a sloučenin ve vodě na styku s jílovitým břehem laguny, jež v postavení stabilizačního prvku 2 umožnil akční řídící projev hlavního prvku 1 – planetárního povrchu. Zrodem nejjednodušší biologické hmoty začal prvopočátek vývoje biologického života, ve kterém Nositel B ve svém působení svých hlavních prvků (atmosféry a povrchu planety) má své stálé pokračování. Prvotní biologická hmota se vyvíjí a podle prostředí vznikají stále nové a vyšší biologicky živé formy. Zásadní význam má jak atmosféra, tak hmotný povrch s vodními lagunami. Všechny tyto kategorie tvoří životní prostředí pro biologický život a navzájem spolupůsobí. Vzniká nový Nositel vývoje – typ 4C.
c) Vývoj planetárního života
Nositelem tohoto vývoje je Nositel 4C1, ovšem je třeba připomenout funkci Slunce, které zatím již snížilo svou tvůrčí energii E´a tím i intenzitu svého záření. Funkci Slunce je třeba chápat jako základní prvek sluneční soustavy, která má opět komplexní induktivní organizaci a ve které životodárná planeta je jediným Nositelem vývoje. Jen konstatuji, že životodárná planeta (Země) je pravděpodobně na 3-tí oběžné dráze každé slunečné soustavy, kterých jsou zřejmě miliardy jen v naší galaxii (ve smyslu kvalitativní symetrie přibližně stejně jako buněk v našem těle) a jež naznačuje totálnost v uplatnění zákona tří prvků. Opomeneme-li nutnost řízení pohybu naší planety a problematiku zdroje záření, lze vývoj planetárního života definovat jako akumulace energie slunce v Nositeli 4C1. Ostatní je již dílem vzájemného působení (prvky 3, 3´) hlavního prvku 1 (povrchu planety s atmosférou) a hlavního prvku 1´(biologického života), kde silové působení je zvýrazněno i podmíněno stabilizačními prvky 2 (gravitací, tvarem a charakterem povrchu terénu, později výrobními a jinými prostředky člověka) a stabilizačním prvkem 2´- vlastnostmi a potřebami biologického života.
Ve smyslu kvalitativní symetrie biologický život již v ranném vývoji vytvářel dvě opačné vývojové větve: faunu a flóru, kde opačné poslání bylo dáno opačnou konstrukcí svého Nositele. Opačný základ dal oběma druhům opačné uplatnění. Rostlinstvo se stalo výraznou součástí stabilizačního prvku 2 a velkou měrou se podílelo na kvalitě životního prostředí s významem hlavního prvku 1 (hmotného základu soustavy). Živočichové (fauna) plnili a plní funkci hlavního prvku 1´, tj. duševní energie planetárního života.
K pochopení zákonitého vývoje planetárního života, jako prostředku vývoje hmotného základu, je třeba si vytvořit nadhled. Proto se vraťme nejen na začátek vývoje biologického života, ale i zdůrazněme podstatu vývoje a poslání hmotného prostoru. Je třeba si uvědomit, že hmotný prostor je samostatnou kategorií Života a jako taková musí realizovat vývoj na třech stupních efektivnosti:
Io … vývoj hmoty (byl již popsán)
IIo … vývoj biologického života ve svých základních druzích končící lidoopy
IIIo … vývoj myšlení, tj. vývoj člověka.
Jelikož všechny stupně jsou vývojovými údobími jediného celku, musí charakter vývoje každého z nich odpovídat charakteristikám daného stupně v tomto celku. Proto na každém stupni je třeba rozlišovat:
- vývojovou fázi nedospělou a fázi dospělou
- určující podmínky vývoje s jednoznačným nárůstem dynamiky na každém vyšším stupni, kde vyšší dynamika musí vyústit ve zkrácení doby trvání vývoje jednoho stupně
- třetí stupeň musí mít charakteristiky, které dovršují vývoj celku a proto musí být naprosto novou kvalitou oproti Io a IIo.
Ve smyslu výše uvedeného co nejstručněji popišme a charakterizujme jednotlivá údobí vývoje planetárního života:
- Pro zrod biologického života a jeho pravdivý vývoj bylo nezbytnou podmínkou dokončení vývoje na Io, tj. vývoje naší planety s širokou paletou prvků a nerostů, pevným povrchem a atmosférou bohatou na plyny. Tato chladnoucí planeta měla funkční energii k započetí vývoje na IIo, tj. ke zrození prvotních biologicky živých forem.
- Vlastní vývoj biologického života IIo se realizoval vývojem Nositele 4C1 při pomale se snižujícím záření Slunce. Toto záření vytvořilo nezbytnou teplotu povrchu planety (hlavního prvku 1), který tím se stal energeticky aktivním prvkem nezbytným pro vývoj biologického života. Hybnou silou tohoto vývoje byla stálá změna životního prostředí spočívající ve změně ročních období, horotvorných pochodů apod., jež biologický život nutily stále se přizpůsobovat často velmi zásadní změně kvality životního prostředí. Výsledkem byl vývoj nových i stále dokonalejších živočišných druhů, aby vývojem savců tato učební fáze vývoje na IIo dospěla do své relativistické fáze a lidoopy byla dosažena energetická hodnota E Nulového bodu. Po celou tuto dobu bylo dominantní rozvíjení tělesné konstrukce. Vývojem pračlověka nastala kvalitativně nová i vyšší fáze ve vývoji – bylo jím rozvíjení mozku, jeho zvětšováním. Nová kvalita představovala tvůrčí fázi ve vývoji planetárního života na IIo. Je ovšem třeba dodat, že vývoj planetární je jediným prostředkem vývoje života hmotného prostoru (kosmu). Proto v globálních představách je třeba již jen domyslet skutečnost, že nekonečný kosmický prostor sestává ze základních konstrukčních jednotek – galaxií, jež mají stejnou stavbu a stejné i vyčerpávající prostředky vývoje. Přitom pro organizaci hmotného prostoru není jiným prostředkem než zákonitý vývoj mraku elementárních částic. A to právě na Io, IIo a IIIo. Tyto mraky byly z Nulového přechodu NP vyvrhovány po nepředstavitelně dlouhou dobu, přičemž každý mrak měl přibližně stejnou dobu vývoje, která byla mnohem kratší než doba uvažovaného vyvrhování. Z umístění naší sluneční soustavy daleko od okraje naší galaxie lze usuzovat, že již mnoho slunečních soustav dospělo ve svém vývoji mnohem dále než vývoj náš.
- Vývoj na IIIo musí se uskutečňovat v jednoznačně dynamičtějších podmínkách než na IIo. Jestliže tedy v nedospělé fázi IIo bylo rozvíjeno tělo biologických forem a ve fázi tvůrčí na IIo byl rozvíjen mozek, musí na IIIo být rozvíjeno vlastní myšlení. Příslušným prostředkem organizace je Nositel 4C2, ve kterém rozhodující stabilizační složkou životního prostředí jsou výrobní prostředky. Zatímco tedy na IIo vývoje planetárního života byly rozhodujícím prostředkem změny hmotného základu (horotvorná vrásnění, globální teplotní změny apod.) na IIIo je rozhodujícím prostředkem působení hlavního prvku 1´(duševní energie), tj. člověka, vrcholící vývojem civilizace. Prostředkem působení člověka je jeho práce – práce se stává hybnou silou vývoje na IIIo, pokud pochopitelně Slunce a zvláště planeta své vstupní působení nemění.
Na začátku jakéhokoliv vývojového děje v hmotném kosmu musí být vývoj pomalý, neboť Nositel má jednotkovou hodnotu E a té přísluší statické podmínky vývoje. Vzpomeňme, že na Io těmi statickými podmínkami byl mrak elementárních částic homogenně rozptýlených v mnohem větším prostoru než dnes zaujímá celá naše sluneční soustava a vývojem byla velmi pomalá koncentrace tohoto mraku s nutností odtrhávat zárodečné masy planet. Na IIo statickými podmínkami byl vývoj prvotní biologické hmoty přeměnou na nejjednodušší životní formy, jež trvalo nejméně jednu třetinu celkové doby – asi jednu miliardu let. Na IIIo jsou těmi hledanými statickými podmínkami existence člověka před asi sto tisícem roků, kdy člověk měl již naši podobu, velikost našeho mozku a budoval prvotní „objevy“ nedospělé fáze vývoje civilizace. Člověk žil v určitém životním prostředí a měl hlad, byla mu zima. Musel reagovat na kvalitu (nebo také nekvalitu) hmotného základu Nositele 4C2. Pokud žil v podmínkách „ráje“, měl dostatek potravy a bylo mu teplo. Vývoj byl pomalý, za tisíciletí se prakticky nic nezměnilo. Nedostatek obživy a tepla ho nutil „tvořit“, vývoj byl rychlejší, avšak jen v rámci možností těch statických podmínek. (Poznamenávám, že teorie Velkého třesku porušuje tuto základní potřebu vývoje hmotného kosmu tím nejdrastičtějším způsobem, jestliže hned na počátku vývoje předpokládá relativně nekonečně vysokou dynamiku). Pokračujme však v našich představách vývoje,ve kterém nejprimitivnější kamenné a dřevěné nástroje dovolily člověku si osvojovat nové návyky při lovu a tím jen pomalu zvyšovat energetickou hodnotu svého myšlení. Čas plynul, tisíciletí ubíhala a člověk přešel od nástrojů kamenných k bronzovým a železným – zvyšoval kvalitu svého myšlení. Avšak tu ne vždy dostatečně zúročil ve společenské organizaci, ve které žil.Otrokářství nebylo metodou, která by člověka motivovala k pravdivé práci – staré kultury zanikly. Známou je i skutečnost, že dostatečně dynamickými podmínkami mohl být až rozvoj řemesel ve středověku. Relativně vyspělé výrobní prostředky vychovávaly člověka, a to jako zpětné působení hmotného základu, ve kterém výrobní prostředky byly stabilizační kvalitou životního prostředí, jež „indukovalo“ vyšší společenské vědomí v daném regionu. Výsledkem byl stále dynamičtější vývoj, jehož podstatou bylo rychlé zvyšování energetické hodnoty E a funkční hmotnosti M Nositele 4C2. Jeho vysoké hodnoty E, M byly dány vysokou kvalitou životního prostředí (ve kterém dominantní význam mají výrobní prostředky) v postavení hmotného základu 1a stabilizačního prvku 2 a vysokou kvalitou společnosti ve své výrobní dovednosti (a z toho vyplývající úrovni myšlení). Aniž bychom rozvíjeli příčiny morálního a mravního úpadku posledních let (bude cílem pozdějších Sdělení) jen konstatujme, že naše civilizace rozpracováním a budováním prostředků nejvyššího stupně planetární (nedospělé) organizace dospěla k nepřekročitelné bariéře, neboť již ztratila PLNOHODNOTNOU motivaci – stejně jak kdysi otrokářské společnosti. Tou pravdivou a plnohodnotnou motivací pro nás musí být překročení bariéry, kterou si sami stavíme svým stereotypem myšlení – stálým rozvíjením něčeho, co je absolutně nedospělé.
Ano, naše sluneční soustava, jejímž funkčním prvkem naše planeta je, realizovala již vývoj na Io a IIo ve svých dvou fázích – nedospělé i dospělé – a dokončila nedospělý vývoj v nedospělých okrajových podmínkách, ve kterých jsme vyčerpali všechny možnosti. Je třeba překročit bariéru těchto podmínek a rozvíjením Kosmické organizace realizovat relativistickou fázi nedospělého vývoje, tj. Diplomovou práci civilizace – jako prostředek kvalitativně vývojového skoku Nositele 4C2 do energetické hodnoty Nulového bodu civilizace Nbc (viz obr.1). Teprve tento Nbc je vstupní branou pro Kosmickou a tím i trvalou existenci civilizace.
XI.1998 Ing. Zdeněk Hanák
Případné připomínky a dotazy prosím zasílejte na tuto adresu Ing. Zdeněk Hanák
