Život je energie a mozek člověka činí živým motivace. Pochopitelně plnohodnotná motivace, jež určuje směr vývoje našeho mozku. Jestliže uzákoníme, že něco není možné, uzavřeme příslušnou cestu vývoji. Je-li tato uzavřená cesta jediná jako pravdivá, odsoudíme společnost k zániku. V tomto smyslu žije současná věda ve třech základních oborech mylných nebo žádných představ. Jsou jimi naprosto mylná představa o organizaci kosmu (viz Velký třesk), představa neomezené platnosti omezujících přírodních zákonů, zkreslené představy o prioritách a kvalitě, jejímž důsledkem je neschopnost absolutního hodnocení kvalitativní úrovně určité formy života. Nejdříve však dovolte několik úvah o vývoji společenského vědomí.

Naši civilizaci vychovalo náboženství. Do 16. století bylo náboženství nosnou filosofií určující obecné vědomí, jako základ organizace společnosti. Označme toto údobí ve vývoji civilizace jako vývoj prvního stupně efektivnosti ( I^o ), kde první stupeň efektivnosti označuje statický charakter organizace neposkytující člověku příliš motivace. Bylo založeno na víře v nadpřirozené, neboť bylo určeno vychovávat primitivního člověka - barbara bez většího citu a minimálních znalostí. V 16. století vývoj civilizace již dostoupil do úrovně, kdy člověk pozoroval, proto nedůvěřoval a potřeboval si odpovědět na mnohé otázky. Začala se tvořit nová metoda myšlení. Byla dynamická, neboť byla vyvolána konkrétní motivací. Člověk např. pozoroval pohyb nebeských těles a zjistil, že církevní dogma, geocentrická soustava, neumí vysvětlit pozorované skutečnosti. Samostatné myšlení vyžadovalo jednoznačná pravidla. Jelikož byly studovány konkrétní děje, člověk hledal souvislosti. Pochopitelně mohl za prokazatelné považovat jen to, co si jednoznačně ověřil: konkrétním pozorováním, experimentem (modelem) nebo výpočtem. Zrodila se dynamická metoda myšlení - vědecká metoda dovolující rychlý rozvoj myšlení civilizace, metoda II^o efektivnosti. Tak jak se věda přibližovala potřebám člověka, vývoj se stále rychleji dynamizoval, aby současností dospěl do své závěrečné fáze. Věda se stala nosnou metodou myšlení společnosti. Nebylo to však tak jednoduché. Vzpomeňme na těžkosti Mikuláše Koperníka, Galileo Galilea a zvláště na upálení Giordana Bruna. V těžkostech a odříkání mnoha a mnoha vynálezců a objevitelů byla získávána stále nová a vyšší poznání. Často mě napadne, zda-li společnost a zvláště její domýšliví a panovační jedinci si vůbec zaslouží užívat vymožeností, které dnes máme díky mnoha pracovitým a pokorným lidem, jež většinou zemřeli v bídě. Dovolte však i vzpomenout na ty, kteří představovali moc, rozhodovali resp. rozhodují co je pravdivé:

        - V 16. století to byla inkvizice, která nebyla nakloněna jakýmkoliv novým myšlenkám. Buďme shovívaví a jen konstatujme, že si inkvizitoři těžko mohli uvědomovat proč zákonitý vývoj civilizace vyžaduje mnoho tvůrčí práce, která teprve může člověka kultivovat k vyšším osobním kvalitám a civilizaci zajistit nejen další pravdivý vývoj, ale i její nezbytné životní potřeby. Vžijme se do myšlení takového inkvizitora 16. až 17. století. Vůbec nepřipustil samostatné myšlení jak sobě, tak zvláště jiným. Celý život se učil výrokům svatých a netušil, že informace jsou určeny jen k nejobecnějšímu vedení člověka a byly podány tak, aby oslovily zejména člověka nevzdělaného. Nehledě k tomu, že k informacím zjednodušeně pravdivým člověk přidal i mnoho nesmyslů. A tak inkvizitor 16. století nemohl být připraven k tomu, aby pohledem do nějaké „trouby“ (tj. dalekohledu) uvěřil tomu, že na nebeské báni nejsou nalepené hvězdičky, ale že jde o zákonitý pohyb obrovských planet kolem Slunce apod. Ovšem ještě závažnějším důvodem, proč inkvizitor nechtěl uvěřit nějakým „výmyslům“ vědců, bylo ohrožení jeho úřadu a opět zvláště ... ohrožení jeho osoby v tomto úřadu. Tím, že částečně omlouvám inkvizici neznamená, že jsem lhostejný k neodpovědnému a až barbarskému jednání. Smiřující je poznání, že nikdo neunikne absolutní spravedlnosti - a to platí i pro současnost. (Poznamenávám, že výše uvedeným ani v nejmenším nechci snižovat význam náboženství. Naopak, náboženství po celá tisíciletí bylo nosnou filozofií, výchovným prostředkem člověka I^o a tím vždy zůstane. Zákonitosti vývoje však vyžadují dynamizovat naše myšlení a absolutními objevy sjednotit náboženství a vědu do jediné metody plnohodnotné existence – metody myšlení s duchovním rozměrem).

        - Prakticky celých 5 století se budovala a rozvíjela metoda experimentu až ke každodennímu používání velké části obyvatel vyspělejší části civilizace. Mnozí hledí do podstatně větší trouby než nabízel pan Galileo inkvizitorům, jiní do mnoha kukátek, mačkají na nejrůznější knoflíky a jsou plni očekávání, co se jim objeví na obrazovce počítače. Každý je plně zaujat SVÝM problémem, který je největší - pochopitelně ze svého pohledu uzoučkým průzorem své úzké specializace. Každý se snaží udělat něco „nej“ a nikdo neví, že vše co dělá je jen školní cvičení, které nás má naučit zvládnout základní teorie, základní technologie a dovednosti k tomu, abychom své prostředky, z kosmického pohledu primitivní, mohli uplatnit k budování systémů kosmicky dospělých. Každý obor je dnes nějakým způsobem poznamenán - jako důsledek právě úzké specializace každého jedince i jeho celého oboru, ale také jako důsledek ješitnosti mocných a jejich neochoty přijímat jiné názory a kriticky se podívat na stav své profese. Většina obyvatel vyspělejších států je přesvědčena, že žijeme v osvícené době, kdy každý může diskutovat o čem chce, každý má svá práva a společnost s nadhledem se rozvíjí k vrcholné demokracii při možnosti neomezeného růstu životní úrovně. Dovolte mi upozornit na základní skutečnosti:

                    - naše civilizace žije na konci vývojové fáze II^o efektivnosti, fáze relativně dynamické, ale i velmi zrádné. Naše dynamika je neproduktivní a absolutně nedokonalá. Je to dynamika vyžadující obrovskou pracnost výrobní, obrovskou spotřebu energie, obrovské množství materiálů a zejména obrovské množství lidské práce. Člověk se stal otrokem svých potřeb, otrokem své specializace, otrokem své odbornosti, avšak zejména otrokem nenasytné výroby na II^o efektivnosti

• planeta Země je naše Kosmická Matka a naše civilizace dosud nenarozeným kosmickým dítětem

• naše Matka Země má již nejméně 30 let „porodní bolesti“, avšak my jsme hloupým dítětem - kopeme, dusíme naši planetu a ne a ne dostat rozum

• pokud co nejrychleji nezahájíme vývoj na III^o efektivnosti, „neproklubeme se“ ze skořápky absolutní nedospělosti, zničíme veškerý život planety kolapsem z energetické nedostatečnosti

• žijeme povrchně, v zajetí své úzké specializace s nepatrnými cíli. Tato malost nám nedává odvahu myslet nově, své jistoty každý chrání, jak umí:

• novinář nejraděj popisuje kde kdo koho zavraždil, kdo co ukradl, koho kdo podvedl – v nejlepším případě kritizuje činnost jiného, aniž by svou hlavičku potrápil vlastním řešením

• politik spekuluje jak zařídit, aby jeho strana získala co nejvíce hlasů od voličů a on co nejvíce hlasů od svých soukmenovců. Většinou nemá čas na řízení státu, tím méně se vážněji zajímat o něco, co je za obzorem současného poznání a je kvalitativně jiné

• vědec se zajímá jen o své experimenty, o svůj „průzoreček“ v problematice, za jejíž obzor nemá odvahu ani nahlédnout.

Jak tedy dál? Snad nebude zapotřebí zázraků a k odvaze myslet nově Vám dopomohou tyto naznačené argumenty:

Metoda experimentálního hledání je metodou kosmicky nedospělou a je určena pro vyhodnocování konkrétní problematiky. Vývoj kosmu je problematikou globální a několik málo zjištění je pro objevení zákonitostí absolutních nedostatečné. A tak věda svou teorií Velkého třesku se dopustila nejrozměrnějšího omylu, k jakému se lze dopracovat, neboť nejen, že se týká celého nekonečného prostoru, ale navíc teorie je opačná ke skutečnosti a člověku dává bezvýchodnou představu. Nezáleží na tom, kdy se má ta předvídaná hrůzná událost, tj. všezničující smrštění veškeré hmoty celého vesmíru, uskutečnit.

Život je dokonalý a realizuje vývoj ke stále vyšší kvalitě. Katastrofy jsou jen dílem člověka - ať již je zaviňuje svou nevědomostí nebo neodpustitelnou neodpovědností a nenasytností. Věda ve svém bádání a své domýšlivosti zapomněla, že vývoj vesmíru neřídili vědci, ale prvotní hybatel kosmu - Bůh.

V dalších kapitolách popíši zásady kosmicky dospělé metody myšlení, která dovoluje rozpracovat veškerou problematiku kosmu. Nejdůležitějšími pomocníky jsou zákonitý průběh vývoje v jeho fázi nedospělé a dospělé, a to v opačných kosmických prostorech: v záporném, kladném podsvětelném a kladném nadsvětelném. Zde si dovolím jen stručně popsat mylné představy, jež vědci ve svém bádání učinili:

            - Představa, že Vesmír nemůže být statický a musí se buď rozpínat nebo smršťovat

Albert Einstein byl nejdříve přesvědčen, že Vesmír je statický. Zviklala ho až práce ruského meteorologa, kterému se nakonec omluvil. Je logické, že hmota kladného kosmu (tj. vše, co astronomové mohou pozorovat) by se jednou účinkem gravitačních sil zhroutila do pomyslného těžiště. To by ovšem nesměla existovat ta hlavní část Konstrukce kosmu, kterou je DUCHOVNÍ (záporný) prostor, jež je Nositelem ŽIVOTA - zatímco posláním kladného prostoru je vývoj biologického života. Veškerá naše hmota byla postupně vyvrhována ze středu každé galaxie právě silami hmoty záporného prostoru, jež tvoří nekonečný prostorový „včelí plást“ s buňkami o rozměru galaxie. Hmota MI uprostřed galaxie vytlačuje veškerou hmotu kladného prostoru ze středu galaxie a hmota MII (kvalitativně symetrických vlastností, tvořící uvažovaný prostorový plást) ji naopak přitahuje k okraji galaxie. Přitom veškerá hmota kladného kosmu se vytvořila zákonitým vývojem ze záporné hmoty MIII, která se rodila současně s hmotami MI, MII - v jediném tvůrčím ději a jsou tedy kvantitativně souměřitelné. Vývoj hmoty kladného i záporného prostoru v souvislosti s celkovou organizací Kosmu bude popsán v dalších sděleních, respektive dříve vypracovaných písemnostech, které časem (moje pracovní kapacita je omezená) uvedu. Důkazem je obecná platnost absolutních zákonů a obecně platná tzv. induktivní organizace, kterou je realizován každý vývojový děj.

            - Rudý posun, který věda považuje za důkaz „úprku“ galaxií od pomyslného místa Velkého třesku a tedy rozpínání vesmíru

Jedná se o rudý posun v záření Kvasarů, jejichž podstatu věda nezná, avšak tento rudý posun považuje za důsledek pohybu zdroje záření (podle Dopplerova principu), a proto za hlavní důkaz rozpínání Vesmíru. Ve Sdělení 9 popisuji zákonitý vývoj mraku elementárních částic, jehož kvantitativní (nedospělá) fáze vrcholí vytvořením Kvasaru, ve kterém každý proton a elektron tvoří nepředstavitelně účinný generátor energie. Zdrojem energie je tvůrčí proces absolutně čistého prázdného prostoru s dostatečným vymezením právě každým protonem a elektronem stabilizovaných v okamžitých podmínkách Kvasaru. Produktem tvůrčího procesu je vytvoření atomu vodíku, jako produkt reakce, a obrovského množství třísložkového záření zákonité stavby. Od běžného záření (jež je vlněním dvousložkovým - složka elektrická a magnetická) se odlišuje tím, že má ještě složku gravitační. Tato gravitační složka je svojí podstatou nosná, těsně se váže se složkou elektromagnetickou a vytváří tak pevnou soustavu, že záření není pohlcováno překážkami. K pochopení rudého posunu je zapotřebí znát (viz Sdělení 8,9) podstatu energetické akumulace v nosné soustavě. Jen poznamenávám, že energie přicházející zvenčí se v ní akumuluje kvalitativní přestavbou všech složek a zvýšení intenzity vnitřní vazby. Každá srážka Kvasarového záření s jakýmkoliv atomem hmoty je jeho energetickou aktivací s vnitřní přestavbou. A jelikož rudá složka elektromagnetického vlnění svou hmotnou podstatou je vázána s vlněním gravitačním intenzivněji, každá srážka Kvasarového záření na své cestě kosmem znamená zvětšení rudého posunu. Logicky, jestliže zdroj záření je od pozorovatele dále, pozorovatel odhalí větší rudý posun, neboť podle počtu pravděpodobností se záření srazí s více částečkami hmoty v kosmickém prostoru rozptýlených. Tak, jak věda zdokonalovala přístroje, objevovala zařízení, které dokladovalo pohyb galaxií větší rychlostí než je rychlost světla. Věda ovšem zamítá jakoukoliv možnost pohybu nadsvětelnou rychlostí, a tak si pomohla jednoduše - do výpočtu zavedla opravný koeficient.

Konstatuji, že funkce Nositele vývoje má základní význam v celé organizaci Života, neboť je podstatou každého vývoje a dále bude popsána ve více souvislostech.

            - Pozorování srážek dvou galaxií

Poznamenávám, že i výron hmoty ze středu galaxie prodělává zákonitý vývoj růstu kvantity vrcholící relativistickou fází, ve které jsou vyvrhovány nepředstavitelně obrovské mraky elementárních částic, které již nemají podmínky dostatečné čistoty energetického prázdna k zákonitému vývoji. Důsledkem je anihilace hmoty, vznik neutronových hvězd i vzájemné kontrakce těchto nepředstavitelně rozměrných spirálových objektů.

Je třeba věřit Životu, neboť je fantastický – je třeba najít odvahu budovat kvalitativní nadstavbu k současným metodám. Teprve kosmicky dospělé myšlení umožňuje si prostřednictvím absolutních zákonitostí vytvořit nadhled a možnosti jakéhokoliv oboru předkládat jako ŘEŠENÍ na určité kvalitativní úrovni. Teprve kosmické myšlení umí být zasvěceně kritické k řešením primitivním a vývoj civilizace směrovat k užívání organizačních systémů kosmicky dospělých – jako prostředků, které mají výkon a funkční možnosti, jež jsou nezbytné pro plnohodnotný vývoj – jako jediného prostředku zachování existence civilizace. Je třeba, aby každý tvůrčí člověk si uvědomil tyto skutečnosti a zapojil se do celosvětové diskuse na téma: Co všechno od současných generací Život vyžaduje realizovat. Těším se na dobu, kdy budu moci výčitky nahradit obdivem i k prvotním pokusům v hledání za obzorem primitivních experimentů.

X. 1998 Ing. Zdeněk Hanák