P18

P18. Veličiny a zákonitosti absolutní konstrukce Života

Vývoj Sluneční soustavy – AI^o Vývoj hmoty

Obecné úvahy

Ze vstupních informací připomeňme, že vývoj Sluneční soustavy je vývojem Hmotného (kladného) prostoru, tj. je prostředkem zákonitého vývoje prostoru, který vnímáme, a v podsvětelném oboru můžeme studovat až k nejvyšším funkčním kvalitám. Tab.2 je nejstručnějším popisem tohoto vývoje při zdůraznění trojjediné organizace – důsledně podle Zákona tří prvků. Pro nás dnes je nejdůležitější problematikou podstata vývoje v Relativistickém budování stále vyšší kvality funkčních prvků, stupně uplatnění této kvality v soustavě a nutnost absolutního dospění systému (dosažením Nulového bodu NB) k započetí Tvůrčí fáze vývoje. Přitom je třeba zdůraznit, že až Tvůrčí fáze je prostředkem k dotvoření systému do vrcholných kvalit nutných nejen pro vytvoření podmínek trvalé existence na daném stupni, ale i vytvoření podmínek zrodu kvalit pro vývoj na absolutně vyšším stupni Života.

Popišme tedy zákonitý vývoj hmoty Sluneční soustavy v zákonitých absolutních souvislostech.

AI^o VÝVOJ HMOTY (Hmotného prostoru)

První naší otázkou musí být, kde se vzal prvotní energetický materiál? Odpověď: byl produktem tvůrčí vývojové fáze Duchovního prostoru (viz např. P14). Pro zrod jedné Sluneční soustavy byl vždy vyvržen jediný Mrak elementárních částic (vždy ze středu každé galaxie), jež byl dostatečně vybaven k zákonitému vývoji Sluneční soustavy – až do nejvyšších životních forem. Na každém stupni vývoje uvedu konstrukci Nositele vývoje, stručnou podstatu vývoje a podrobnější úvahy v Popise. Začít je možné jen od prvotní (jednotkové) dynamiky systému - na I^o. Dodejme, že zákonitým vývojem na stupni nižším byla vždy připravena hmotná kvalita pro vývoj na stupni vyšším, který ovšem vždy opět začal od prvotního budování kvalitativní podstaty podle vzestupné větve Křivky vývoje. Každý vývoj měl Relativistickou podstatu: vývoj kvality obou hlavních prvků, jejich vzájemné relativistické přibližování (při vyhranění tvaru) a zvyšování intenzity vzájemných silových vazeb.
I^o .. PRVOTNÍ KONCENTRACE MRAKU ELEMENTÁRNÍCH ČÁSTIC

Nositel NV I-1 (prvotní koncentrace elementární hmoty, prvotní odtrhávání hmoty)

1¢ …silová pole (gravitační, elektrické, energetické prázdno)

2¢ …tvar a koncentrace pole

3,3¢ .vzájemné silové působení hlavních prvků 1, 1´

2 …vlastnosti a tvar elementárních částic

1 …elementární částice

Podstata vývoje: Nositel NV I-1 svůj vývoj začíná rozptýleným mrakem elementárních částic, jež gravitační a elektrické síly (při stálém uplatnění energetického prázdna nedovolující anihilaci elektronů a pozitronů) postupně koncentrují. Tato koncentrace je zákonitým, relativistickým vývojem celku s těmito důsledky: změnou tvaru obou hlavních prvků (1, 1´), jejich vzájemné přiblížení a zvětšení jejich vzájemného silového působení. Vývoj Nositele NV I-1 se stále urychluje podle vzestupné větve Křivky vývoje na obr. 1 – v rozmezí kvalitativních úrovní 0 až 1,5. Nepatrná koncentrace elementární hmoty podmiňuje jen pomalý její růst, jež vzestupná větev Křivky vývoje dokumentuje svou minimální strmostí.

Popis:

Vývoj začal vyvržením Mraku elementárních částic z Nulovém přechodu ve středu galaxie. Postupné vyvrhování těchto mraků bylo dáno vývojem Duchovního prostoru v jeho tvůrčí fázi vývoje. Je třeba říci, že Mrak elementárních částic, ve své skladbě hmotných prvků, jejich silových polí a svým rotačním a postupným pohybem (vytvořeným silovým impulsem již při vyvržení z NP), byl již plně vybaven k zákonitému vývoji. To proto, že současně měl konstrukci Nositele vývoje a nezbytnou kvalitu funkčních prvků, jež suplovala příkon energie z vnějšku. Stálé vzájemné silové působení hlavních prvků 1, 1´, jejich charakter působení a celková konstrukce umožnily samovolný i zákonitý vývoj podle vzestupné větve Křivky vývoje. V tomto vývoji: Gravitační síly způsobovaly postupnou koncentraci, Energetické prázdno ve své funkci I^o permanentně bránilo anihilaci elektrických nábojů a elektrické vířivé proudy odtrhávaly zárodečné hmoty pro vytváření planet.

V souladu s průběhem Křivky vývoje na obr.1 na počátku Mrak měl velmi malou koncentraci, přičemž koncentrace elementární hmoty byla podstatou vývoje. Každé vzájemné přiblížení elementárních částic zvětšovalo stupeň jejich uplatnění a vývoj posunulo na vyšší kvalitativní úroveň. Důsledkem bylo současné zvětšení gravitačních a elektrických sil, jež znamenalo přiblížení obou hlavních prvků Nositele NV I-1 (1 – 1´) a tím i zvětšení Funkční energie E a Funkční hmotnosti M celé soustavy, kde E značí množství energie systému uplatňující se při koncentraci a M kvalitu a stupeň uplatnění elementárních částic v procesu vývoje. Každá vyšší koncentrace umožňovala urychlení vývoje, tj. exponenciální růst Funkční energie E a Funkční hmotnosti M soustavy důsledně podle Křivky vývoje na obr.1. Zvětšující se koncentrace Mraku současně umožňuje vytváření vířivých proudů intenzity nutné k odtrhávání hmoty na obvodu, jež se postupně spojovaly a vytvářely hmotný zárodek budoucích planet. Důkazem je narůstání postupové rychlosti planet na oběžných drahách blíže ke Slunci, jež se odtrhly od Mraku v době, kdy měl menší rozměry a z toho titulu vyšší rychlost otáčení. Jen připomeňme, že koncentrací elementární hmoty (v důsledku uplatnění Coriolisova zrychlení) byla stále rychlejší rotace Mraku, jež způsobila, že hmota odtržená na menším poloměru otáčení měla větší postupovou rychlost.

Důležité bylo, že Mrak představoval elementární hmotu, která si zachovávala své vlastnosti pro zákonitý vývoj - při uplatnění tří elementárních vědomí (viz P11): gravitačních sil, elektrických sil a Energetického prázdna. Všechna tato vědomí měla své poslání a všechna se uplatňovala na svém I^o. Výše uvedené rozveďme v kontextu tohoto uplatnění jednotlivých vědomí:

- Gravitační síly způsobovaly výše uvažovanou postupnou i stále rychlejší koncentraci Mraku s průběhem podle vzestupné větve Křivky vývoje – uplatňované již od první fáze vývoje. Prostředkem bylo vlastní přibližování hmot způsobující růst přitažlivých sil a tím i relativistický vývoj NV I-1: změnou tvaru obou hlavních prvků, jejich vzájemným přiblížením a zvětšením jejich vzájemného silového působení

- Elektrické síly, vířivými proudy, odtrhávaly na obvodu Mraku zárodečné hmoty planet, kde okamžitá obvodová rychlost Mraku při odtržení určovala rychlost pohybu budoucí planety. Zopakujme, že důsledkem postupné koncentrace Mraku je zvětšující se postupová rychlost planet směrem ke Slunci, jež stoprocentně souhlasí s realitou.

- Energetické prázdno mělo za úkol zamezit anihilaci elektrických nábojů a tím udržovat akceschopnost elementární hmoty. Podstata uplatnění vyplývá ze skutečnosti, že absolutně čisté Energetické prázdno má relativně nekonečně vysokou operační rychlost (viz Křivka vývoje na obr.1 bezprostředně za Nulovým bodem). Každé přiblížení elektronu a pozitronu znamená vytvoření Skeletu, který ovšem, při působení jen elektrických sil, má nepatrnou pevnost. Proto ihned po zažehnutí Energetického prázdna Skelet zaniká a pomine důvod dalšího trvání Tvůrčí práce Energetického prázdna. V průběhu Nedospělého vývoje (koncentrace) Mraku elementárních částic vznikají tedy při každém přiblížení elektronu a pozitronu nepředstavitelně krátké mikrozážehy, které zaniknou ihned po zážehu - obrovská energie Energetického prázdna proton (pozitron) a elektron od sebe ihned odmrští. Z toho vyplývá, že v čistém kosmickém prostředí nemůže dojít k anihilaci elektrických nábojů. Prostředí mraku elementárních částic v té době má absolutní nulu a mikrozážehy se jen nepatrně oteplí. Energetické prázdno je tvůrčí energií, tedy jednoznačnou dynamikou. Jestliže se má uplatnit na I^o, tedy absolutně staticky, mohlo tak být dosaženo jen tím, že nebyl vytvořen produkt, tj. žádná změna. A tato skutečnost opět souhlasí s funkcí zamezení anihilace el. nábojů. Ještě dodejme, že mikrozážehy zřejmě bylo vytvářeno záření, které by mohlo být dnes měřeným Reliktním zářením – včetně existence míst s teplejším prostředím (vnikaly v průběhu koncentrace.

Popsanou činnost I^o lze považovat za nejstatičtější z celkového vývoje Sluneční soustavy – již tím, že všechna řídící Vědomí pracovala rovněž na I^o svého uplatnění. Postupnou koncentrací Mraku, postupným narůstáním gravitačních sil, se však vývoj urychloval podle vzestupné větve Křivky vývoje a vytvářely se podmínky pro vývoj na II^o.

II^o KONCENTRACE ELEM. ČÁSTIC V SAMOSTATNÝCH OBJEKTECH

Podstata vývoje: Nositel NV I-1 zůstává, vývoj je však již v pokročilejší fázi. Vyšší koncentrace elementárních částic umožňuje vyšší účinek gravitačních a elektrických sil. Důsledkem je urychlující se vývoj koncentrace Mraku (při zvyšování jeho rotace) a postupné odtrhávání zárodečných hmot (účinkem vířivých proudů), tentokrát vnitřních planet. Závěrečnou koncentrací hmoty Mraku vzniká Slunce a vývoj Nositele NV I-1 se člení na samostatnou koncentraci hmot jednotlivých objektů, tj. každé planety a Slunce. I v nich se vývoj NV I-1 stále urychluje (viz obr. 1 – úroveň 1,5 až 3), avšak stálá koncentrace protonů v objektu by způsobila vytvoření protonové hvězdy, únik elektronů a gravitační kolaps. Je tedy absolutně nezbytné, aby se včas vytvořil Nositel NV I-2 (viz dále), který Nedospělý vývoj dotvoří vrcholným uplatněním kvalitativní podstaty veškeré hmoty, tj. všech protonů a elektronů. Vytvořením NV I-2, absolutním uplatněním kvality hmoty, vývoj NV I-1 “posune” do Nulového bodu NB a vytvoří takto podmínky pro zažehnutí Tvůrčí energie E´. Ta zamezí pokračování koncentrace, tj. gravitačnímu kolapsu.

Popis:

Za II^o považujme vývoj příslušející kvalitativní úrovni v = 1,5 až 3 Křivky vývoje na obr. 1. Tehdy pokročilá koncentrace umožňuje exponenciální růst Funkční energie E a Funkční hmotnosti M systému, kde E a M, jak již bylo řečeno, zohledňuje jeho okamžitou akceschopnost k pokračování koncentrace (v důsledku stálého přibližování se protonů a zvětšování jejich přitažlivých sil) a odtrhávání zárodečných hmot planet. Stálá koncentrace Mraku znamenala urychlování jeho otáčení (účinkem Coriolisova zrychlení), ale i větší intenzitu elektrických vířivých proudů, jež v jednotce času měly odtrhávat větší množství zárodečné hmoty (pokud větší přitažlivé síly v Mraku naopak nepůsobily opačně). Výsledkem byla stále větší postupová rychlost planet směrem ke Slunci, ale zřejmě i stále větší hmotnost těchto planet. Růst rychlosti pohybu planet směrem ke Slunci je znám, růst hmotnosti dnes není a celkový vývoj musí podat vysvětlení, proč vnitřní planety ve svém dalším vývoji zmenšily svou hmotnost. Zatím jen poznamenám, že příčinou byl uragán Kvasaru Slunce.

Rozčleněním Mraku elementárních částic na Slunce a planety se tedy rozčlenil i Nositel vývoje NV I-1 na samostatné systémy. Závěrečná fáze koncentrace, v Relativistickém vývoji se skokovým průběhem podle vzestupné větve, se již uskutečňovala v samostatných objektech – tedy na planetách a Slunci. Co však bylo podstatou tohoto závěrečného vývoje, jestliže v celém průběhu jí bylo zvyšování stupně uplatnění kvalitativní podstaty hmoty? Muselo jí být absolutní uplatnění kvalitativní podstaty veškeré hmoty, tj. všech protonů a elektronů. A toto absolutní dotvoření mohlo způsobit jen Nositel vývoje vyšší dynamiky. Byl jím Nositel vývoje NV I-2, ve kterém proton se stal hlavním prvkem 1 a elektron hlavním prvkem 1´. Konečné dotvoření, tedy vytvoření NV I-2, potom nastalo vytvořením takové koncentrace protonů, která zamezila úniku elektronů z bezprostřední blízkosti svého protonu. Tehdy byla ukončena Nedospělá vývojová fáze objektu, bylo dosaženo Nulového bodu NB, neboť byly vytvořeny podmínky k trvalému zažehnutí Tvůrčí práce, tj. k započetí Dospělého vývoje. Přitom vytvoření tvůrčí energie bylo podmínkou, aby koncentrace protonového skeletu, jako podstata vývoje NV I-1, byla ukončena a nedošlo ke gravitačnímu kolapsu. Zdůrazněme, že včasné ukončení Nedospělého vývoje přerodem do fáze Dospělé, je podmínkou přirozeného pokračování vývoje každého hodnotného děje.

Dodejme, že podstatou i potřebou Nedospělého vývoje bylo:

- zachování samostatných elementárních částic po celou dobu vývoje, zachování elementární kvality Mraku pro možnost zákonitého narůstání jeho E, M podle vzestupné větve Křivky vývoje na obr.1, kde uplatněním kvality hmoty v konstrukci Nositele vývoje umožnilo zákonitý vývoj

- dotvoření Nedospělého vývoje plnohodnotným uplatněním veškeré hmoty, a to vytvořením dostatečně pevných Skeletů NV I-2 pro zažehnutí Tvůrčí práce. Podmínkou byla taková hmotnost planety, která nedovolila její explozi po trvalém zažehnutí Energetického prázdna, tj. rozrušení protonového skeletu s významem NV I-1. To lze považovat za jedinou energetickou podmínku v zákonitém vývoji Sluneční soustavy, kde každá fáze přirozeně pokračuje po dosažení kvalit předchozího vývoje

- skokový závěrečný průběh koncentrace byl podmíněn skokovým zvýšením stupně uplatnění hmoty, maximálním přiblížením částic. Zdůrazněme, že stupeň uplatnění kvalitativní podstaty funkčního prvku je podstatou zvyšování Funkční hmotnosti M každé soustavy, neboť je podstatou vývoje Hmotného kosmu. Průběh vývoje s logickým skokovým dotvořením je potom důkazem pravdivosti organizace systému. Tím poukazuji na hypotézu vědy: vývoj Sluneční soustavy ze smetiště po výbuchu supernovy, jež v žádném článku nemůže doložit skokové dotvoření, tím méně jako bezprostřední příprava pro nastartování Tvůrčí vývojové fáze s průběžným vývojem, jež musí být průvodním jevem každého plnohodnotného vývoje.

III^o STAVBA HMOTY – KVASAR, TERMOJADERNÁ FÚZE

Nositel NV I-2 (Dokončení koncentrace elementárních částic k vytvoření Kvasaru, jeho zažehnutí a přetvoření elektronu a protonu na vodík)

1¢ …elektron

2¢ …tvar a koncentrace elektronu

3¢ , 3.vnitřní pracovní prostor, tvůrčí energie energetického prázdna na II^o – Kvasar

2…tvarová a místní stabilita protonu

1… proton (jako součást objektu dostatečného objemu)

Podstata vývoje: Uplatněni jsou oba nositelé: NV I-1, i NV I-2. První udržuje protonový skelet (protony v nejnižší poloze), druhý zajišťuje plnohodnotné, nebo spíše vrcholné uplatnění hmoty protonu a elektronu nutné k Tvůrčí práci. To naznačuje, jak zásadní význam má vrcholné uplatnění kvalitativní podstaty funkčních prvků. Význam je v tom, že až toto vrcholné i stálé uplatnění může dostatečně pevně obepnout vnitřní prostor k zažehnutí Absolutní tvůrčí činnosti, tentokrát Energetického prázdna.

Naznačené rozveďme. Podstatou každého Nedospělého vývoje je budování skeletu do takové pevnosti, aby zažehnutí Energetického prázdna tento skelet nemohlo rozbít. V tomto smyslu NV I-2 byl vytvořen jako produkt Nedospělého vývoje Nositele NV I-1, resp. se dá říci, že byl vytvořen vyšším uplatněním hmoty v NV I-1. K tomuto vyššímu stupni uplatnění došlo dosažením takové koncentrace protonového skeletu, jež zamezila úniku každého elektronu od svého protonu. Tím byl trvale obestavěn Vnitřní pracovní prostor a takto vytvořeny podmínky k trvalému zažehnutí Energetického prázdna, jež touto trvalou tvůrčí činností se stalo dynamikou II^o.

Popis:

Důležité je si uvědomit celou závěrečnou fázi Nedospělého vývoje. Závěrečné přiblížení protonů zvětšilo gravitační síly v celém objektu na hodnoty, které způsobily skokový vývoj koncentrace protonového skeletu. Elektrony byly uvězněny mezi protony a stále rychleji kmitaly – krátkodobým zážehem Energetického prázdna (s uplatněním na I^o). Kdyby nebylo elektronů, došlo by ke gravitačnímu kolapsu protonového skeletu, tj. NV I-1. Avšak existencí elektronů, existencí opačného hlavního prvku, byli trvale vytvořeni nositelé NV I-2 a mikrozážehy byly postupně nahrazeny trvalou tvůrčí činností – trvalým zažehnutím Energetického prázdna mezi každým protonem a elektronem. Zažehnutím Tvůrčí činnosti NV I-2 se zastavil proces koncentrace, protonový skelet naopak byl rozpírán obrovskou energií. Proto k trvalému pokračování Tvůrčí fáze bylo zapotřebí alespoň tak velkého objektu, aby protonový skelet (NV I-1) vydržel tlak Tvůrčí práce Energetického prázdna II^o. Z požadavku vědy, potřeby obrovského objektu (nejméně s hmotností Slunce) pro nastartování termojaderné fúze ve chladném objektu, je naprosto nový, relativně opačný požadavek: velikost objektu není třeba k nastartování tvůrčího procesu, ale naopak k zamezení exploze vytvořenou tvůrčí energií Energetického prázdna – a tento požadavek splňuje každá planeta.

Ve smyslu průběhu vzestupné větve Křivky vývoje, trvalým přiblížením každého protonu a elektronu, vývoj dospěl do Nulového bodu a ihned byla vytvořena podmínka k nastartování Tvůrčího vývoje. Tato skutečnost je analogická překonání rychlosti světla. Nulový bod, tj. i rychlost světla, se nepřekonává. Vytvořením pevného skeletu dostatečné kvality jsou již vytvořeny podmínky pro zažehnutí Tvůrčí práce, aby jejím zažehnutím byl nastartován Tvůrčí vývoj (analogický urychlování v nadsvětelném oboru). Přitom Tvůrčí činnost na svém počátku (bezprostředně za Nulovým bodem) má relativně nekonečnou energii. V našem případě tzn., že v každém mikroprostoru mezi každým protonem a elektronem, byla zažehnuta relativně nekonečně vysoká tvůrčí energie Energetického prázdna II^o. To byl Kvasar, nepředstavitelná energie, kterou žhla každá planeta a tím více Slunce. To byla Tvůrčí euforie Hmotného kosmu, která prakticky každý proton a elektron přetvářela na vodík. Přitom při jejich spojování musela být dodána energie, kterou vodík svou stavbou představuje. Tím, kdo dodával tuto obrovskou energi, byla tvůrčí činnost Energetického prázdna na II^o. Tato Tvůrčí energie, tak jak byla budována stavba vodíku, se snižovala podle sestupné větve Křivky vývoje. Po dotvoření vodíku byla Tvůrčí energie E´ nejmenší z této fáze Tvůrčí euforie, avšak vždy byla takové hodnoty, aby vlastní Tvůrčí vývoj hmoty mohl plynule přejít do fáze Termojaderné fúze – logicky důsledně podle průběhu sestupné větve.

Zbývá však ještě dotvořit vlastní představu “slučování” elementárních částic na vodík. Každý Tvůrčí impuls Energetického prázdna způsobil urychlení elektronu kolem protonu a zvětšení točivého momentu protonu (spin). Tímto urychlením byla vytvářena vnitřní kvality skeletu a i snižována celková energie Kvasaru. Každé urychlení současně však znamenalo indukci svého silového Produktu s významem energie reakce: urychlení elektronu vytvořilo elektromagnetické záření EM, urychlení v točivém pohybu protonu indukovalo gravitační záření G. Současné vytváření obou složek prakticky v jediném místě způsobilo jejich spojení v jediném Nositeli vývoje: v Elektromagneticko gravitačním záření EMG. Toto záření je jiné, než samostatné záření EM, právě svou stavbou Nositele vývoje, jež je stabilní izolovanou soustavou akumulující (vstřebávající) každý vnější energetický impuls relativistickou změnou své konstrukce. Podstatou je relativistický vývoj: vzájemné přiblížení obou složek, zvětšení jejich silové vazby a následná změna kvality obou hlavních prvků. Pro nás dnes má rozhodující význam zvětšení vlnové délky složky EM (zřejmě důsledkem zvětšení přitažlivých sil s účinkem stabilizace), které věda mylně pokládá za důsledek Dopplerova efektu, tj.rychlosti pohybu zdroje záření.

Pokračujme však ve vlastním vývoji kosmického objektu. Podle sestupné větve Křivky vývoje Termojaderná fúze způsobovala postupné snižování energie planety – tak, jak byly slučovány prvky vyššího atomového čísla. Uvážíme-li samostatnou planetu, postupné snižování energie Termojaderné fúze by znamenalo, že snížením na energii kritickou by fúze ustala a planeta se začala ochlazovat - při existenci jen prvků s odpovídajícím nižším atomovým číslem. V té době měl zásadní význam Kvasar Slunce, který trval mnohem déle než na planetách a mohl tedy dotovat chybějící energii v pokročilé fázi termojaderné fúze, kdy vlastní energie objektu, jak ukazuje Křivka vývoje ve své závěrečné fázi, je velmi malá. V tomto smyslu má zásadní význam skutečnost, že vnitřní planety jsou pevné a vnější plynné. Vysvětlení je prosté i jednoduché: V prostoru vnitřních planet byla dotace energie od Kvasaru Slunce tak intenzivní, že vývoj hmoty Termojadernou fúzí mohl být dokončen až do vytvoření nejtěžších prvků, zatímco na vnějších planetách tato dotace energie dostačovala jen k vytvoření plynných prvků. Poznamenejme ještě, že Slunce s planetami vytváří Induktivní soustavu a v ní je Slunce logickým zdrojem prvotní energie. Tuto funkci plní i dnes, ve fázi Termojaderné fúze na planetách byla tato dotace nepředstavitelně bouřlivější, tj.působení Slunce bylo stejně důležité jako dnes.

V údobí Kvasaru obrovskou energií byl rozzářen celý prostor Sluneční soustavy, neboť dlouhou dobu současně byla vyzařována EMG ze všech objektů - planet a Slunce. Jeho fáze Kvasaru trvala asi 10¹⁰ let (vyplývá z rychlosti vývoje všech prvků Sluneční soustavy s významem jediného celku), kdy zvláště v prostoru vnitřních planet energie chrlená Sluncem vytvořila nepředstavitelnou výheň s nepředstavitelnými uragány energie, jež nejen udržovaly termojadernou fúzi na planetách, ale z vnitřních planet navíc odtrhávaly velké množství hmoty. A právě radikální zmenšení hmoty vnitřních planet uragánem Kvasaru Slunce nám dávají “představu nepředstavitelného”, tj. fáze Kvasaru Sluneční soustavy, kdy celý její prostor byl nepředstavitelnou výhní s uragány přemisťujícími obrovské množství hmot ke vnějšímu okraji prostoru Sluneční soustavy. Hmoty narážely na planety, spojovaly se, vytvářely planetky a spoustu malých objektů na pokraji Sluneční soustavy. V té době vznikl i náš Měsíc, přičemž těžko lze říct, jakou částí (z celkové hmotnosti) na jeho vzniku se podílela naše planeta, neboť mnohem více hmoty zřejmě bylo odtrženo z Merkuru i Venuše.

A toto “kvasarové peklo” bylo i zdrojem záření EMG, jež se k nám z nepředstavitelných vzdáleností kosmu šíří ještě dnes. Je ho nezbytné odlišit od záření Termojaderné fúze: vytvářeném až při pouhém spojování prvků – tedy v době, kdy nebyla energie k rasantnímu urychlování hmoty a nemohla být vytvářena gravitační složka G. Tehdy již bylo emitováno jen nestabilní elektromagnetické záření. Pochopitelně to neakumuluje energii, je snadno pohlcováno kosmickou hmotou, k nám se šíří jen od nejbližších galaxií a posuv temných čar ke koncům spektra skutečně znamená pohyb zdroje – avšak jen v galaxii, přičemž modrý posuv signalizuje pohyb k Zemi, červený od nás. Vlastní galaxie se však nepohybují, naopak jsou pevně zakotveny ve své buňce skeletu Duchovního prostoru z hmot MI, MII – podrobněji viz např. P10, P14.

Chladnoucí planeta byla závěrečným dotvářením vývoje hmoty kladného kosmu na stupni AI^o s významem objektu připraveného zrodit kvalitativně vyšší organizaci hmoty. Touto vyšší formou, s možností realizovat vývoj na AII^o, byl biologický život. A dokončení vývoje hmoty životodárné planety lze považovat ve fázi, kdy byly vytvořeny podmínky pro zrod biologického života. Tehdy Tvůrčí energie E´ (viz Křivka vývoje na obr. 1) se blížila hodnotě 1, což v praxi znamenalo pevný povrch s pokročilou erozí od prvotní atmosféry a vytvoření lagun s břehy s jílovitými zeminami. To byla Kvalita, která umožnila zrod biologického života a odstartovat vývoj AII^o. Tento vývoj hodnotně mohly odstartovat jen vnitřní planety, avšak k trvalému vývoji byly vytvořeny podmínky jen na naší planetě.

Dodejme, že nebylo třeba žádné “kosmické rozsévání života”, jak se často uvažuje. Sluneční soustava je vybavena všemi prostředky k zákonitému vývoji. Nejdříve se uplatňovala Elementární vědomí (síly gravitační, elektrické a Energetické prázdno I^o, II^o) a od fáze vytvoření samostatných objektů to byl řídící účinek Induktivního systému, na který prvotní Mrak se přetvořil. Tehdy Sluneční soustava získala vrcholný prostředek k zákonitému vývoji až do nejvyšších kvalitativních úrovní – Nejdůležitějšími objekty se stalo Slunce a životodárná planeta.

Důkazy

1) Jakákoliv činnost musí být realizována soustavou odpovídající Funkční hmotnosti M resp. Tvůrčí hmotnosti M´

Absolutní děj lze uskutečňovat jen Induktivní soustavou, ve které se všechny zákony uplatňují v nejjednodušší podobě. Organizace je založena na spolupráci uskutečňované na třech stupních, kde rozhodující význam má soustava III^o, Nositel vývoje, ve kterém se vytváří vlastní vývoj. Nositel vývoje musí mít rozhodující význam i ve vývoji Sluneční soustavy. Jen systém s organizací Nositele vývoje může proto být prostředkem vývoje Hmotného kosmu, jehož cílem musí být vytvoření opačné duchovní energie, než je v Duchovním prostoru. To přímo vyplývá ze Zákona kvalitativní symetrie. V tomto smyslu je biologický Život opačný ke Kosmickému vědomí. Tím jen naznačuji, že vývoj Sluneční soustavy je třeba pochopit jako zákonitý vývoj jediného komplexu, který má všechny prostředky k tomuto vývoji. Zopakujme, že má konstrukci Induktivní soustavy, ve které Slunce je zdrojem prvotní energie a planety jsou potenciálními Nositeli vývoje. Avšak jen planeta umožňující plnohodnotně zužitkovat energii Slunce se stane životodárnou. Tím jen zdůrazňuji význam uplatnění Slunce na každém stupni vývoje Sluneční soustavy, přičemž pro vývoj hmoty má největší význam fáze Kvasaru Slunce, jež rozhodujícím způsobem dotoval vývoj hmoty ve fázi termojaderné fúze. Tato dotace je v organizaci Induktivní soustavy samozřejmostí, neboť příkon energie od energetického prvku je podstatou vývoje této soustavy. Zásadní důležitost dále má konstrukce každého z výše uvedených Nositelů vývoje, jež byly prostředkem každého vývoje - s podstatou zákonité akumulace energie. Výsledkem této akumulace byl zákonitý růst Funkční hmotnosti M podle vzestupné větve Křivky vývoje.

Poznamenávám, že opodstatněnou výjimkou požadavku, že jakákoliv činnost musí být vázána na příslušnou soustavu, je úplný začátek vývoje Života – v údobí uplatňování Energetického prázdna na I^o, tentokrát ovšem s pravidly Duchovního prostoru. Tehdy existence čistého prázdna bylo podmínkou vyplývající z charakteristik Energetického prázdna: pracovat na základě motivace (ve Hmotném prostoru uvnitř skeletu, v Duchovním prostoru indukcí okrajových podmínek). Samostatně, tak jak přísluší uplatnění v Duchovním prostoru na I^o, mohlo Energetické prázdno pracovat jen když mělo svůj absolutní klid. Produktem tohoto relativně nekonečně dlouhodobého tvůrčího procesu metodou všesměrného tvoření bylo Kosmické vědomí.

2) Každý vývojový děj se musí realizovat ve dvou opačných kategoriích: Nedospělé a Dospělé, kde fáze Nedospělá je logickou přípravou pro fázi Dospělou, tj. tvůrčí. To vše výše popsaný vývoj Sluneční soustavy splňuje bezezbytku – včetně nutnosti postupného zvyšování stupně uplatnění kvality hmoty s průběhem podle vzestupné větve. Nejdříve v NV I-1, aby závěrečný skok do Nulového bodu dotvořil NV I-2. Jak jednoznačné, jak důsledné – bez jediné anomálie v uplatnění všech Absolutních zákonů Života.

3) Důkazy vyplývající ze známých charakteristik Sluneční soustavy. Skutečnosti uvedu v souvislosti s argumenty proti hypotéze vývoje Sluneční soustavy ze smetiště po výbuchu supernovy:

- chybí vysvětlení čistoty hmotné stavby Slunce, jak se ve Slunci mohl soustředit jen čistý vodík k termojaderné fůzi. Vyčistění středu Sluneční soustavy po dalším výbuchu je jen spekulací. Absolutní čistota naopak napovídá na nutnost vývoje od jednoduchého základu: postupnou přeměnou elementárních částic na vodík ve fázi Kvasaru a pokračující “spalování” vodíku na helium termojadernou fúzí. Množství helia určuje Tvůrčí hmotnost M´ Slunce s možností stanovení příslušné kvalitativní úrovně a velikosti M´ podle příslušné polohy na sestupné větvi Křivky vývoje

- chybí vysvětlení, proč jen vnitřní planety jsou pevné s plnou škálou prvků a vnější plynné. Vysvětluji omezeným dosahem Kvasaru Slunce při jeho energetické dotaci termojaderné fúze na planetách, jež na vnějších planetách logicky skončila dříve - než se mohly vytvořit těžší prvky

- chybí vysvětlení postupně se zvětšující postupové rychlosti planet směrem ke Slunci. Vysvětluji jako důsledek vytváření Sluneční soustavy postupnou koncentrací a tedy i zvětšováním rychlosti otáčení Mraku elementárních částic. Vždy na obvodu, vířivými elektrickými proudy, byly odtrhávány zárodečné elementární hmoty, jež gravitační síly postupně spojovaly do jediného objektu na příslušné oběžné dráze a pokračovaly koncentrací protonového skeletu (NV I-1) až k vytvoření samostatného Kvasaru každé planety. Následoval zákonitý vývoj Kvasaru podle sestupné větve Křivky vývoje atd., jak již bylo popsáno výše.

- chybí vysvětlení sil k vytvoření postupného a otáčivého pohybu Sluneční soustavy. Vysvětluji vyvržením Mraku elementárních částic z Nulového přechodu NP s obrovskou energií (odpudivé síly mezi Mrakem a hmotou MI ve středu galaxie) při vnesení energie reakce do Skeletu Duchovního prostoru nekonečných rozměrů (z hmot MI, MII) a se silovou vazbou na veškerou hmotu Hmotného prostoru

- chybí dokreslení zákonitého vývoje Sluneční soustavy jako celku: vysvětlení menší hmotnosti vnitřních planet, existence malých planetek, existence velkého množství pevných objektů na okraji Sluneční soustavy. Vše vysvětluji působením až nepředstavitelně intenzivního uragánu energie z Kvasaru Slunce, který nejen vytvářel nepředstavitelnou výheň pro udržování termojaderné fúze, ale i z povrchu zvláště vnitřních planet odtrhával obrovské množství hmot a tyto planety značně zmenšil - opět jako zákonitá potřeba pro vývoj biologického života na pozdější životodárné planetě. Tímto zdůrazňuji, že v zákonitém vývoji Života není žádná nahodilost, že vývoj až k nejvyšším kvalitám je samozřejmostí v miliardách Slunečních soustav v každé z nekonečného množství galaxií, a že Život má přirozené prostředky i ke spolupráci civilizací ze vzdálených galaxií. Tím prostředkem je možnost putování kosmem v nadsvětelných rychlostech, jež pro člověka je současně prostředím pro opačnou existenci – člověk se přirozeně omlazuje pro opětnou podsvětelnou existenci (pouhým zaplňováním a vyprazdňováním mitochondrií – ve dvou opačných fázích vývoje).

29. 3. 2004 Ing. Hanák