•  Činnost na II^o zřejmě reprezentují informace od člověka v jeho Nedospělém vývoji, ke kterému se dnes ještě řadíme i my. Jsou to informace složitější, avšak nemají váhu neuvědomovaného prožitku, který zřejmě má pro absolutní pravdy budovaného Vědomí větší váhu. Proto přínos člověka do společného Vědomí bude menší a přísluší mu průběhu křivky nad úsečkou mezi body 5 – 7.
•  Činnost na III^o zřejmě reprezentují informace od člověka v jeho kosmicky dospělém vývoji, který nikdy nekončí. Jsou to informace nejhodnotnější, ale i nejsložitější a často představují již jen nuance dřívějších skutečností. Proto Křivka vývoje za bodem 7 se snižuje jen minimálně, přičemž až v nekonečnu splyne s hodnotou E=M=1, jež představuje dokonalou existenci Duchovně bohatých jedinců, kterým je vše, co nám dnes není, jednoznačně jasné, tj. o čem ten Život vlastně je.

2. Hmotný (kladný) prostor

Mnohokrát jsem opakoval, že prostor Hmotný a prostor Duchovní jsou navzájem opačné kategorie. Z toho pro Hmotný prostor vyplývá:

• mohl se vyvíjet až po Duchovním prostoru, přitom namísto aby začal něco samostatně tvořit, jen rozvíjel to, co z Duchovního prostoru bylo vyvrženo
• vývoj musel začít Nedospělou fází, a to vždy jako příprava pro fázi dospělou
• charakter vývoje zůstává pro každou činnost, přičemž kvalitativně symetrickou je skutečnost, že Hmotný prostor se nerozvíjí jako jediný celek, ale vždy jen jako samostatné, větší či menší systémy
• podstatou organizace, oproti Duchovnímu prostoru (ve kterém vše se děje Nekonečně vysokou energií – Kosmickým vědomím), je potom stálý vývoj energie s cílem vytvořit Konečný produkt s významem existence relativně nekonečné (stálé) energie.

Tím Hmotný prostor a Duchovní prostor jsou důsledně opačné: zatímco nekonečná energie je podstatou činnosti Duchovního prostoru, ve Hmotném prostoru lze se k nekonečné energii jen přiblížit vytvořením produktu s významem Energetické stálosti ES.

 Tato Energetická stálost, jako smysl činnosti Hmotného kosmu, je tedy logickým prostředkem k absolutnímu hodnocení jakékoliv činnosti Hmotného kosmu. Nabízí se měřítko, že čím více činnost má charakter nekonečné energie, tím má vyšší kvalitativní úroveň. To ovšem může platit jen pro Nedospělou činnost. Pro činnost Dospělou , jako kvalitativně symetrickou, musí platit opačné: čím dále od Energetické stálosti činnost je, tím vyšší má kvalitativní úroveň. A to je i podstatou Křivky vývoje na obr. 1. Cílem absolutního hodnocení jakékoliv činnosti v Hmotném prostoru je tedy stanovení její okamžité kvalitativní úrovně, které podle Křivky vývoje přísluší odpovídající Funkční hmotnost M a Funkční energie E. Zopakujme,že ve smyslu kvalitativní symetrie a Zákona tří prvků musí existovat tři kategorie činností s charakteristikami tří stupňů efektivnosti:

            .. činnost I^o - základní (kvantitativní – absolutně nedospělé) systémy

            .. činnost II^o - Kosmické systémy v Nedospělém vývoji

            .. činnost III^o - Kosmické systémy v Dospělém vývoji.

Stručně je charakterizujme:

            1) Kvantitativní, absolutně nedospělé systémy - činnost I^o

V souladu s významem tří stupňů efektivnost kvantitativních charakteristik musí kvantitativní systémy být absolutně statické. To značí, že: 

• nesmí mít možnost vývoje s významem zvyšování jejich E a M. Musí pro ně bezezbytku platit zákon zachování hybnosti
• nesmí být tvůrčí - musí pro ně platit zákon zachování energie
• nesmí být absolutně výkonné – nemohou dosáhnout Energetické stálosti, tj. stát se perpetum mobile, ani dosáhnout rychlosti světla
• musí svůj produkt budovat z vnějšku
• ve svém provozu nesmí funkčním prvkům poskytnout možnost uplatnění jejich kvalitativní podstaty, nebo jen za cenu jejich sebezničení.

            Všechny tyto zákazy jsou totiž prostředkem dynamizování činnosti a jsou podstatou organizace na II^o a III^o. Jelikož však Funkční hmotnost M, je definován jako stupeň kvalitativního uplatnění funkčních prvků, co je potom prostředkem vyšších stupňů organizovanosti? Je jím funkční přiblížení Pracovního prostoru s významem místa vývoje energie a působiště Produktu.  

Lze prokázat, že všechny současné metody, společenské i výrobní systémy, realizují své produkty podle jednoho ze tří řešení schematizovaných na obr. 2. Jsou to:

• řešení přímkové (řešení I°)
• řešení rovinné (řešení II°) 
• řešení prostorové (řešení III°).

Zdůrazněme a zopakujme, že nezbytnými prvky všech řešení je pracovní prostor PP (koná se v něm prvotní práce – vývoj energie) a vlastní konečný produkt KP, pro který celou činnost realizujeme. V řešeních I° a II° produkt prvotní práce musíme, abychom vytvořili Konečný produkt, ještě upravit převodními prvky p. Uveďme příklady:

            a) Řešení přímkové (I°) je řešením nejprimitivnějším a vyznačuje se tím, že k vytvoření konečného produktu KP je třeba produkt prvotní práce v pracovním prostoru PP přetvořit nejméně dvěma převodními prvky p. Na obr. 2a je vykresleno obecné schéma řešení I° a jako příklad spalovací motor. Prvotní prací je exploze plynné směsi, tlak hořících plynů (prvotní produkt) se pístem (převodní prvek p1) převede na posun v přímce, který ojnice (převodní prvek p2) převede na otáčivý pohyb zalomené hřídele ve spojení se setrvačníkem, který KP (kroutící moment) dodá jeho nezbytnou energetickou stálost, jež každý KP musí mít k následnému uplatnění.

Co je podstatné pro obecné úvahy, které kvalitativní metoda myšlení dovoluje uplatnit v nesčetných analogiích (např. pro společenskou organizaci):

            .. převodní prvky (zvláště píst) musí být maximálně odlehčené, musí co nejméně uplatnit svou hmotnou podstatu – nejlépe by bylo být nehmotnými a uplatňovat se jen svým povrchem, pevností při absolutním zachování tvaru (píst a ojnice jsou ovšem alespoň funkčními prvky, dá se říct, že mají svou „identitu“, zatímco palivo v PP je jen expandující masou)

            .. řešení I° nedovoluje přiblížení PP ke KP větší, než připouští nezbytná délka ojnice p2

            .. nitro působiště KP je funkčně nevyužitelné.

Poznámky jsou jen zdánlivě nepodstatné, neboť každá charakteristika prvku má obecnou platnost a jí je možné dotvořit  představy v jiných oborech, např. v organizacích společenských.

            b) Řešení rovinné (II°) má vyšší kvalitativní úroveň, a to v důsledku odbourání jednoho převodního prvku – viz obr. 2a. Příkladem je vodní kolo, jehož jediným převodním prvkem p1 jsou lopatky. Prvotní práci vykonává proud vody v pracovním prostoru PP (mezi dnem koryta a vodním kolem), jehož energii lopatky p1 převádějí na kroutící moment na hřídeli kola - jako konečný produkt KP.

Uveďme podstatné skutečnosti pro obecné úvahy:

            .. hmotnost lopatek (převodního prvku p1) již funkčně není soustavě na obtíž. Jen u turbin vysokých otáček musí být odlehčené, aby se odstředivou silou neutrhly od rotoru (opět důkaz limitní dynamiky pro II^o). Uplatnění kvalitativní podstaty (hmotnosti) je vyšší než na I°, a to jak u p1, tak u pracovního média, tj. proudu vody, kde každá molekula má svou identitu pohybu  

            .. řešení II° dovoluje nejtěsnější přiblížení pracovního prostoru  PP k působišti konečného produktu KP, avšak bez pracovního kontaktu

            .. nitro působiště KP je funkčně nevyužitelné.

            c) Řešení prostorové (III°) odbourává veškeré převodní prvky, prvotní práce přímo buduje konečný produkt KP. Zjednodušeně řečeno, odbouráme-li u spalovacího motoru převodní prvky, získáme raketový motor, ve kterém spalované plyny jsou již funkčními prvky, které svou reakcí při odhození budují tahovou sílu motoru s významem konečného produktu KP.

Podstatné skutečnosti pro obecné úvahy:

            .. každá odhozená molekula se uplatňuje svou hmotnou podstatou, avšak za cenu své destrukce. Jediné uplatnění je znakem absolutně statické funkce systému, tj. s limitovanou dynamikou

            .. řešení III° dovoluje přímý pracovní kontakt PP s KP podle principu akce a reakce – akce pracovního média v PP vytváří reakci, která je již konečným produktem KP – tahovou silou

            .. nitro působiště KP je opět funkčně nevyužitelné.

            Zdůrazněme, že vyšší stupeň organizace a tím i vyšší stupeň uplatnění kvalitativní podstaty funkčních prvků je podmíněn navrženou koncepcí soustavy vyúsťující v odpovídající náročnosti výroby. Vyšší E, M je vykoupena jednak vyšším množstvím vynaložené práce, kterou do soustavy je akumulována energie odpovídající E, M soustavy, jednak vyšší spotřebou energie v provozu soustavy.

d) Možnosti Nedospělé organizace všech oborů

Obdobně jak v oboru motorů, lze i ve všech ostatních oborech lidské činnosti charakterizovat řešení I°, II° a III° efektivnosti, tj. řešení přímkové, rovinné a prostorové. V elektronice jsou nejprimitivnějším řešením (I°) obvody s prvky jediné funkce (elektronky, kondenzátory, odpory apod.), II° jsou tenké vrstvy a III° efektivnosti, nejdokonalejším řešením, je polovodičová elektronika. (Poznamenejme, že výkon je limitován, zvláště nepoužitelností v nadsvětelných rychlostech). V oboru výroby energie je vrcholným řešením III° atomová elektrárna a v oboru dopravy raketa, zatímco I° je auto, vlak, loď a II° je letadlo. Ilustrativní je i obor průmyslové výroby. I° je rukodělná výroba, kdy každý pracovník sám realizuje většinu výrobních kroků, II° jsou jednoduché výrobní linky a řešením vrcholovým (III°) jsou výrobní linky s roboty – viz obr. 2b. I ty však představují omezené technologie. Kosmická výroba bude založena na uplatnění prostředí vysokého vakua a beztížného stavu.

            Příklady naznačují, že podstatou vývoje civilizace bylo hledání stále dokonalejších řešení i zdokonalování všech řešení, neboť realizace III° jso ve všech oborech extrémně náročné – a to jak na vlastní výrobu systému, tak na jeho provoz. Příčina je prostá a vysvětluje ji obr. 2b: jakékoliv řešení představuje určité množství funkční energie, které do soustavy musíme vložit (nakumulovat) v procesu výroby i provozu. Sledujme obr. 2b, ve kterém na ose x je vynášena kvalitativní úroveň (rozčleněná na řešení I°, II°, III°) a na ose y je vynášeno množství funkční energie E, které charakterizuje funkční možnosti konkrétního řešení . Nejnižší množství funkční energie E přísluší řešení I° (přímkovému), vyšší řešení II° (rovinnému) a nejvyšší množství E  přísluší řešení III° (prostorovému). Podstatou vyšší úrovně řešení je vyšší E, M a prostředkem k dosažení vyšší „kvalitativní“ úrovně je přiblížení PP k Energetické stálosti ES – k nekonečně vysoké energii. Přitom v každém řešení je rozpětí kvalitativní úrovně i příslušného množství funkční energie E podle stupně propracovanosti a výkonu konkrétního řešení. Výše vyslovené konfrontujme s našimi zkušenostmi nejprve v oboru dopravy:

- řešení I°…

             auto je v oboru motorové dopravy nejjednodušším řešením  a je energeticky nejméně náročným - základní propracovanost má hodnotu E = M = 1. Vyšším stupněm vybavení (nejrůznějšími pomocnými doplňky a posilovači) zvyšuje se kvalitativní úroveň, avšak funkční energie E, zhodnocující funkční možnosti auta, se příliš nemění. Auto vždy totiž zůstane prostředkem, který se pohybuje po povrchu planety, má omezenou rychlost pohybu, kterou nepřízeň počasí a chyby člověka ještě podstatně sníží, nebo i zastaví - často s trvalými následky. Minimální možnosti řešení I° křivka funkční energie E zhodnocuje svou minimální strmostí a mnohá funkční omezení staví bariéru I°, která nedovoluje využít plného teoretického rozsahu řešení I°, ani za cenu těch nejvyšších nákladů

- řešení II°…

            letadlo má jednoznačně vyšší možnosti než auto. Má možnost manévrování v rovině, pevný povrch planety potřebuje jen ke startu a přistání. Omezením jsou výška letu, povětrnostní podmínky zejména při přistání, délka letu a relativně malá rychlost pohybu – i když ta je v podmínkách planetární existence, zvláště ve srovnání k možnostem řešení I°, poměrně dostatečná (ovšem jen z našeho současného pohledu). Možnostem odpovídá vyšší strmost křivky energie a vyšší rozpětí funkční energie E podle konstrukce letadla. Avšak ani nejlépe navržené, provedené a vybavené letadlo nepřekročí kvalitativní úroveň a funkční energii příslušející bariéře II°, i kdybychom do vývoje vložili sebevíce peněz a „zlepšovatelského úsilí“

- řešení III°…

            raketa je v oboru dopravy prostředkem nejvyšších možností, neboť se může pohybovat nejvyšší rychlostí, může manévrovat v prostoru, může se pohybovat kdekoliv v kosmu a urychlovat se až do podsvětelných rychlostí. Na principu odhozu hmoty je možné realizovat plavidel více koncepcí a tím i možností, které křivka funkční energie hodnotí svým exponenciálním průběhem a růstem Funkční energie E až k relativně nekonečným hodnotám pro raketu, která by se mohla urychlit až do bezprostředních podsvětelných rychlostí. Postavení takové rakety je pochopitelně nesmyslné, neboť její vývoj by si vyžádal nepředstavitelné úsilí celé civilizace. Navíc současnost ani neví, proč by se o dosažení takové rychlosti měla pokoušet. Velké úsilí a nemalé náklady si vyžádaly již uskutečněné lety na oběžnou zemskou dráhu a k planetám raketami, jejichž koncepcím přísluší funkční energie E hluboko pod vyznačenou bariérou III°, která stanovuje praktickou mez v konstrukci a vlastním provozu raket.

            Konstatujme, že není moudré realizovat systémy v blízkosti bariéry řešení nejen III°, ale ani II°a I°, neboť vždy jde o utrácení peněz bez dostatečné efektivity, nebo lépe o zbytečné utrácení prostředků planety. Pochopitelně civilizace ve svém učebním vývoji, který současností dovršujeme, musí objevit řešení III° ve všech oborech, neboť každé od nás vyžaduje mobilizaci tvůrčích sil k objevení technologií, které potřebujeme a které rozvíjejí naše znalosti v oborech pomocných:  elektroniky, metalurgie, nejrůznějších technologií i prvotních kosmických zkušeností. Je však třeba si včas vytvořit nadhled a myslet komplexně. Přitom pro současnost tento nadhled již musí být absolutní. Proč? Vyslovme tři nejdůležitější důvody:       

• naše civilizace již objevila řešení III° ve všech oborech (většinou již před více než 50-ti lety) a rozvinula je do dostatečné úrovně
• další vývoj  je již nad mezí efektivní realizace. Věda již přestává objevovat zcela nové a jen za cenu vysokých nákladů vylepšuje doprovodné činnosti dávno objevených konstrukcí: civilizace přestala být badatelem a stala se zlepšovatelem při utrácení tvůrčích sil i výrobních kapacit
•  tyto činnosti limitují kvalitativní uplatnění člověka. Labyrint současných nízkostí a nejrůznějších rozporů je důsledkem naší neschopnosti rozvíjet absolutní problematiku. Všechny teroristické činy, všechny války … jsou přímým důsledkem absence znalostí celkové organizace Života, které již dnes měly vyústit do budování Kosmické organizace společnosti. Jak smutné, že namísto sjednocování civilizace a rozvíjení kosmických výrobních systémů se zkoušejí „chytré“ zbraně – v reálu, zabíjením nevinných.

Rozdíl konstrukce planetárních a kosmických systémů si vysvětleme na nejjednodušších schématech – viz obr. 3:

e) Podstata kvantitativní (planetární) organizace – viz obr. 3a

Každá současná činnost je realizována podle obr. 3a. Jakékoliv zařízení, které dnes používáme, přetváří energii energetického zdroje až na akční energii, která z vnějšku, za nezbytné asistence naší planety, buduje konečný produkt KP. To co činí kvantitativní soustavu statickou, neschopnou absolutních výkonů, je: nutnost opory planety, nemožnost funkčně aktivovat vnitřní prostor KP, nutnost veškerou energii k výrobě soustavy (pro požadovanou funkční energii E) i k jejímu provozu dodat z vnějšku. To jsou skutečnosti, které veškerou současnou činnost degradují jen na prvotní prostředek vývoje civilizace a prostředek budování prvních systémů Kosmicky dospělých. Funkční omezení kvantitativních systémů popisují omezující přírodní zákony.

f) Podstata kosmické činnosti – viz obr. 3b, 3c

Zde jen velmi stručně (podrobněji viz kap. 6). Rozhodujícím rozdílem je opora činnosti: planeta je nahrazena Nositelem vývoje, který akumulací energie reakce (viz obr.3b) buduje svůj skelet - pouhým provozem zvyšuje E, M soustavy a tím i její výkon až do absolutních úrovní. Tehdy jsou vytvořeny podmínky k celkovému funkčnímu přerodu soustavy (viz obr. 3c), ve které Nositel vývoje „zažehne“ tvůrčí práci ve svém vnitřním pracovním prostoru a stane se zdrojem silové (akční) energie pro Kosmicky dospělou činnost soustavy.

Absolutní funkční možnosti kosmických systémů je dána neplatností omezujících přírodních zákonů.

2) Kosmické systémy v nedospělém vývoji - činnost II^o

Problematika je jednoduchá. Každá Kosmicky dospělá činnost je vytvářena Induktivní soustavou, neboť jen ta v nejkratší formě ji organizuje spoluprací na třech stupních a tím i nejefektivněji naplňuje potřebu obecného uplatnění Absolutních zákonů Života. Zdůrazněme, že Život ve svém vývoji jde důsledně cestou nejvyšší efektivnosti. A k absolutní efektivnosti nelze dospět stálým vylepšováním něčeho nedokonalého, ale jen plnohodnotným uplatněním kvalitativní podstaty funkčních prvků uskutečňujících činnost na I^o, II^o a na III^o.

Konstrukce Induktivní soustavy je podrobně popsána v kap. II.6, zde jen vysvětleme podstatu induktivní činnosti podle obr. 3b:

Akční (silová) energie přichází do funkčního prvku, ve kterém se podle principu akce a reakce akční energie II^o přetváří na Konečný produkt a energii reakce. Ovšem jen tehdy, jestliže energie reakce je plně akumulována v opoře soustavy – v Nositeli vývoje. Zdůrazněme, že akumulací energie reakce se staví skelet Nositele vývoje, který jednak zvyšuje kvalitativní úroveň soustavy a jednak soustavu připravuje pro kvalitativní přerod soustavy pro činnost tvůrčí, tj. kosmicky dospělou.      

Kosmická činnost je tedy organizována naprosto jinak než planetární (současná) - energii reakce nevnáší do povrchu planety, ale do Nositele vývoje, jež je oporou kosmické činnosti i rozhodující dílčí soustavou. Její význam spočívá právě ve vytváření opory akumulací energie reakce, která zvyšuje Funkční energii E celku. Přitom podle energetického stavu Nositele vývoje rozlišíme dvě samostatné fáze kosmické činnosti:

• fázi kosmicky nedospělou
• fázi kosmicky dospělou, jako vrcholnou činnost kosmu.

V této kapitole popisujeme činnost kosmicky nedospělou, proto ji připomeňme příklady. Pro nás je nejdůležitější informace, že náš mozek a tělo jsou dvě spolupracující Induktivní soustavy opačné kvality – to ve smyslu důsledného uplatnění Zákona kvalitativní symetrie. Náš mozek je Induktivní soustavou kvalitativní, tělo Induktivní soustavou kvantitativní. Uveďme jejich stručný popis podle obr. 3b:

            a)mozek člověka .. vědomí je funkčním prvkem a paměť je Nositelem vývoje. Každá nová informace, které porozumíme, je akční energií, která se v našem vědomí přetvořila na uvědomovanou myšlenku (energie akce – s významem konečného produktu KP)  a na záznam v naší paměti, kterým byla vytvořena opora nutná k přetvoření akční energie (informace). Záznam v paměti zvýšil funkční energii E mozku a posunul jeho myšlení na vyšší kvalitativní úroveň podle vzestupné větve Křivky vývoje. Pokud soustava nemá nějaký defekt, neexistuje pro její vývoj na vyšší úroveň žádná bariéra – jak je to u soustav kvantitativních (planetárních). Naopak vyšší energetická hodnota E soustavy dovoluje stále zvyšovat svůj výkon, v každém kroku akumulovat větší energetická kvanta a naprosto přirozeně realizovat exponenciální fázi vývoje (relativistickou - fázi diplomové práce) až do Nulového bodu. Jeho dosažením skelet Nositele vývoje získal nezbytnou energetickou hodnotu E k tvůrčí činnosti – tj. k vývoji ve fázi kosmicky dospělé podle sestupné větve Křivky vývoje.

            b) tělo člověka .. cytoplasma je prvkem funkčním, mitochondrie Nositelem vývoje. Kvantitativní Induktivní soustava je ke kvalitativní funkčně opačná, proto provozem není stavěn skelet, ale zaplňován vnitřní prostor Nositele vývoje (mitochondrie) vodou, kde toto zaplňování snižuje výkon soustavy podle sestupné větve Křivky vývoje. Tato hypotéza není experimentálně potvrzena, vyplývá však ze všech absolutních souvislostí: vývojová fáze nedospělá je vždy přípravou pro fázi dospělou. Voda v mitochondrii je energií, která bezezbytku kryje veškeré energetické potřeby v nadsvětelném prostoru, kde provozem našich buněk bude z vnitřního prostoru mitochondrie vytlačována a člověk se takto připravuje pro opětnou mladistvou existenci člověka v podsvětelném prostoru. Tato vratná možnost je podstatou Hmotného kosmu, kdy stálá spolupráce mezi fázemi (dospělou a nedospělou) je prostředkem vrcholné dynamiky Hmotného kosmu. V případě našeho těla vratný přechod je podmíněn podstatou vytváření energie člověka, a to protlačováním protonů H⁺ tzv. systémem ATP-ázy. V podsvětelných rychlostech jsou protony protlačovány dovnitř, v nadsvětelných rychlostech ze vnitřku mitochondrie ven. To jsem již ovšem naznačil podstatu naší nadsvětelné existence.

 c) Určení absolutní úrovně Nedospělé činnosti

 K absolutnímu hodnocení činnosti je třeba: 

•  nejdříve rozlišit činnost Absolutně nedospělou, kvantitativní a činnost organizovanou Induktivní soustavou
•  kvalitativní úroveň kvantitativního systému určíme množstvím přechodových prvků (viz podrobný popis výše), činnost Induktivní soustavy … jen velikostí Funkční energie E a Funkční hmotnosti M, kterým odpovídá určitá provozní rychlost soustavy 
• absolutní kvalitativní úroveň určíme tedy měřením výkonu soustavy. V případě studenta zkouškou přiměřeného stupně - připravenost pro „život“ závěrečnou zkouškou, ve které student musí prokázat, že myslí v dospělých úrovních studovaného oboru a má právo začít život dospělého člověka
• v analogii i civilizace musí prokazovat svou způsobilost stát se Kosmicky dospělou, neboť absolutní možnosti, které civilizace bude využívat, znamenají zasahovat do životního prostředí Společenství vyspělých civilizací. A to od nás vyžaduje myslet a jednat v nuancích potřeb vrcholné organizace Života Hmotného kosmu
•  kvalitativní úroveň našeho těla (stupeň „stárnutí“), jako Induktivní kvantitativní soustavy, může si posoudit každý sám svými pocity. Přímo exaktně zjistíme velikostí pořadnice Křivky vývoje nad úsečkou 3 až 9, když tuto úsečku rozdělíme měřítkem asi pro 100 let. Je třeba si ovšem uvědomit, že obrovská energie v mládí byla částečně znehodnocena dosud nedospělým tělem. Až se člověk vrátí z pobytu v Nadsvětelném prostoru, teprve tehdy jeho tělo bude mít odpovídající maximální energii. Nejpříznivější pro člověka je potom cyklická existence v rozmezí asi 30 let, tj. 30 let v nadsvětelném prostoru a 30 let v podsvětelném prostoru. Přičteme-li k tomu absolutní funkční možnosti, je zde cíl, pro který se současný člověk vzdá i … terorismu.  

3) Kosmické systémy v Dospělém vývoji - činnost III^o

Mnohé již bylo řečeno, zvláště o možnosti cyklické existence člověka. Soustřeďme se na podstatu organizace v Dospělém vývoji.

Činnost ve fázi kosmicky dospělé je opačná k nedospělé a znázorňuje ji schéma na obr. 3 c. Nositel vývoje již není pasivním akumulátorem energie reakce, ale tvůrčí soustavou realizující tvůrčí práci uvnitř vybudovaného skeletu. Vybudovaná akční energie přichází do funkčního prvku, ve kterém účinkem motivační energie (s posláním opory) se přeměňuje na konečný produkt soustavy KP. Vyslovené přibližme na příkladu tvůrčího myšlení. Naše paměť v postavení Nositele vytváří akční energii, která přechází do funkčního prvku (naše vědomí), ve kterém za opory motivační energií se přetváří na KP – uvědomovanou myšlenku (podrobněji viz kap. V).

            Zdůrazněme, že kosmicky dospělou činností III^o, s významem vrcholové činnosti Hmotného kosmu, je organizován každý absolutní děj, neboť jen ten je energeticky samostatný a může být prostředkem pro bezproblémový vývoj i existenci. Ve stručnosti uveďme a charakterizujme rozhodující tvůrčí činnosti Hmotného kosmu:

•  tvůrčí myšlení člověka .. bylo již popsáno, podrobně v kap. V
• organizace nadsvětelného prostoru .. bezprostředně před rychlostí světla je již urychlující se hmota navrstvena do tak pevného skeletu (podstata relativistických změn hmoty), který umožní zažehnutí Energetického prázdna. Hmota se tím stane energeticky aktivní, svou vlastní energií se dále urychluje, k určení směru pohybu potřebuje motivaci (podrobněji viz kap. IV). Důležitou vlastností nadsvětelné hmoty je její stálá připravenost ke spolupráci, neboť je trojnou sestavou, jež spoluprací reaguje na zářivé pole jiného objektu (vyplývá z obecných charakteristik kvalitativní činnosti). Tím v nadsvětelném prostoru nemůže nastat žádný havarijní stav. Je prostorem absolutní spolupráce a pro člověka až neuvěřitelné regenerační pohody 
• omlazení člověka .. v prostředí gravitační indukce v nadsvětelném prostoru je jediným zdrojem energie pro člověka voda v mitochondriích, která dnes způsobuje naše „stárnutí“. Jejím vytlačováním se člověk připravuje pro opětnou mladistvou existenci v podsvětelném prostoru (podrobněji viz kap. ..)
• hmota v Hmotném prostoru .. veškerá hmota Kosmu (kladného i záporného) byla vytvořena v Tvůrčí fázi Duchovního prostoru. Do prostoru Hmotného byly vyvrženy mraky elementárních částic, jako zárodky Slunečních soustav. Vývoj těchto mraků byl naprosto zákonitý: v nedospělém kosmickém vývoji byly vytvořeny jednotlivé objekty (podrobněji viz kap. ..), dokončením koncentrace objektů, spočívající v kontaktním přiblížení protonů a elektronů (bez možnosti odhození elektronů), započal tvůrčí vývoj III^o, kdy každým protonem a elektronem byl vytvořen skelet, který zažehl Energetické prázdno – obrovskou tvůrčí energii, kterou si vyžádal vývoj hmoty. Energie pro vývoj hmoty od vytvoření vodíku až po nejtěžší prvky v celém Hmotném prostoru je dílem tvůrčích činností III^o. Ano, to obrovské množství energie ukryté ve hmotě od pouhého zrníčka prachu až ke hmotě téměř nekonečného množství galaxií bylo vytvořeno tvůrčí činností III^o
• Kosmicky dospělý člověk .. je člověk, který prodělal kvalitativně výchovný vývojový skok (přerod), jenž z něho učinil Kosmicky dospělou osobnost. Takového člověka lze přirovnat ke hmotnému objektu v nadsvětelném prostoru. Je energeticky aktivní (kvalitativní vlastnost I^o), kvalitativně stabilizovanou osobností (kvalitativní vlastnost II^o), vždy připravenou k nezištné spolupráci (kvalitativní působení III^o). Nejpřirozenější výchovou člověka ke Kosmické dospělosti je budování Kosmicky dospělé organizace společnosti. Nezbytné znalosti absolutní organizace Života jsou samozřejmostí. 
• Kosmicky dospělá organizace společnosti .. je založena na kvalitativní spolupráci všech institucí a pochopitelně všech lidí uvnitř každé organizace. Ve smyslu Zákona kvalitativní symetrie musí být základním prostředkem organizace plnohodnotná spolupráce dvou opačných kategorií: Teoretické a Praktické. Úkolem Teoretické kategorie je motivace společnosti, Praktická kategorie je tvůrčím Nositelem vývoje, jež životu všech dává logický smysl i plnohodnotné uplatnění pro všechny – výrobními organizacemi 
• vývoj lásky .. namlouvání je nedospělou fází II^o, Nositelem vývoje je žena, muž je kategorií motivační. Žena určuje kdy vývoj „soustavy“ přejde z fáze Nedospělé do Dospělé, kdy žena cítí potřebu být absolutně tvůrčí, mít dítě, nebo se „jen“ milovat. Poznamenávám, že i v lásce platí stejná pravidla jako v každém vývojovém ději: vše má svůj čas, zvláště přechod do Dospělé fáze.

Určení absolutní úrovně Tvůrčí činnosti

Tvůrčí činnost je opačná k činnosti nedospělé. Podstatou je zaplňování skeletu Nositele vnitřní kvalitou, která zavádí stále nové souvislosti a tím snižuje Tvůrčí energii E´ a Tvůrčí hmotnost M´. Důsledkem je opačný průběh E´, M´ než má E, M. Tvůrčí činnost začíná údobím euforie, kdy prázdný vnitřní (pracovní) prostor má obrovskou, relativně nekonečně vysokou energii. Každý tvůrčí krok  postupně snižuje výkon soustavy podle sestupné větve Křivky vývoje, aby až E´ = 1 byla znakem dokončeného vývoje. Vzpomeňme na své tvůrčí počiny. Jen na začátku své tvůrčí práce prožíváme „záchvaty geniality“.

            Okamžitou kvalitativní úroveň určíme tedy jako pořadnici nad úsečkou 3 až 9 Křivky vývoje, pokud dostatečně přesně odhadneme charakter naší tvůrčí činnosti – tj. jak daleko jsme od tvůrčí euforie, jak jednoznačné jsou objevené souvislosti budované nové soustavy.   

            Závěr kapitoly

Experimentální metoda myšlení (metoda II^o) je založena na konstrukci často náhodně objevených soustav, které společnost stále dotváří: úpravami základní koncepce řešení, stálým zdokonalováním pomocných činností a zaváděním dílčích činností nových. Tato metoda stálého vylepšování absolutně nedokonalého (kvantitativního) funkčního základu vede k vyčerpání tvůrčího potenciálu a k neodvratnému kolapsu civilizace.

Absolutní zákony Života, jako základ metody myšlení III^o, jsou obecně platná pravidla, která se týkají každé soustavy od nejjednodušších elementárních činností až po celou organizaci Života nekonečně rozměrného kosmu. Dovolují tedy člověku absolutní orientaci ve svých úvahách:

• pravděpodobnosti funkční pravdivosti navržené koncepce řešení
• stanovit absolutní kvalitativní úroveň každé konkrétní činnosti 
•  pochopit, proč současné soustavy, včetně společenských, jsou absolutně nedospělé a proto mají limitovaný výkon i funkční možnosti
• pochopit, že Život obecně je neustálý vývoj a teprve na III^o každá životní forma má plnohodnotnou organizaci a tím i existenci
•  pochopit, že všechny současné organizační prostředky jsou realizací II^o, tj. nemají možnost plnohodnotného uplatnění svých funkčních prvků a proto nemají výkon pro dokončení našeho Nedospělého vývoje.

Nejdůležitější informací pro současnost, vyplývající z absolutních zákonů, jsou tyto zásadní i absolutní skutečnosti:

•  zákonitý vývoj naší civilizace dospěl do závěrečné fáze svého Nedospělého vývoje, přičemž naším neodkladným úkolem je co nejdříve dokončit tento Nedospělý vývoj, jež v závěrečné fázi je extrémně náročný – právě udržováním mezní dynamiky absolutně nedospělých systémů náročných na výrobu i provoz
• nutnost relativistickým vývojovým skokem do Kosmicky dospělých úrovní ukončit současný labyrint protichůdných snah a nespočet nízkostí
• relativistický vývoj lze uskutečnit jen systémy, které mají tu moc každému prvku, tj. i člověku, umožnit jeho plnohodnotné funkční uplatnění. Jsou jimi organizační systémy III^o, systémy Kosmicky dospělé. Začít je třeba budováním Kosmicky dospělé organizace společnosti.